Vlastní, veřejně přístupný deníček má snad každý, kdo se pohybuje na internetu dostatečně pravidelně - zlí jazykové dokonce tvrdí, že weblogy mají víc autorů než čtenářů. Svěřovat se se svými myšlenkami širé síti je příjemné, protože čtenáři weblogu mohou autorovi v komentářích poskytnout radu i útěchu.
Mnozí bloggeři přistupují ke svému internetovému deníčku jako k celkem soukromé věci, která jejich život odráží, ale přímo jej neovlivňuje. Počítat s tím, že weblog budou číst jen samí cizí lidé se příliš nevyplácí. Internet je malý a pro ten český to platí zvlášť - podle jedné matematické teorie je mezi každou dvojicí lidí pouze šest prostředníků, a tak se dříve či později na weblog dostane někdo, koho autor zná. Občas to může mít velice nepříjemné důsledky - v zahraničí už kvůli svému deníčku nemálo bloggerů přišlo o práci.
Blogovat? Ano, ale s rozumem
Mnohé případy jsou mediálně velice známé, pár příkladů za všechny: Michael Hanscom byl vyhozen z Microsoftu poté, co na svém blogu zveřejnil fotografii, která ukazovala zhruba dvě desítky nových Maců zrovna stěhovaných do firmy. Joyce Park musela opustit Friendster (obdoba u nás o něco známějšího Orkutu), protože popsala (velice střízlivě) jeho přechod z JSP na PHP. Britský zaměstnanec knihkupectví Waterstones Joe Gordon nadával na weblogu na svého šéfa, aniž ho jmenoval nebo specifikoval pobočku, na které pracuje. Ztratil práci přesto, že zrovna toto knihkupectví a vydavatelství před několika lety obdrželo cenu za úspěšnou kampaň za svobodu projevu. Letuška Ellen Simonetti byla propuštěna z Delta Airlines poté, co na svých stránkách, kde jako anonymní letuška popisovala příhody z anonymní letecké společnosti, zveřejnila svoji fotografii ve firemní uniformě. Novinářka Rachel Mosteller nadávala na poměry v redakci novin Herald Sun, aniž uvedla jakékoliv jméno. Její zaměstnavatel ji vyhodil, když odhalil její totožnost díky zapomenutému popisku u fotky.
Českým bloggerům se podobné problémy zatím vyhýbají. Do značné míry je to dáno tím, že české zákony chrání zaměstnance mnohem víc než například ty americké. Co všechno by bylo možné i u nás?
Jak je to u nás?
Zeptali jsme se právníka Mgr. Ing. Jakuba Novotného, který nám sdělil, že český zaměstnanec může být vyhozen pouze v několika specifických případech. Problémy mu může způsobit blogování v pracovní době, pokud to bude dělat opakovaně i přes napomenutí nadřízeného, může přijít o práci. V žádném případě by ve svém internetovém deníčku také neměl popisovat interní záležitosti firmy, které by se neměly dostat na veřejnost i jakýmkoliv jiným způsobem, či poškozovat její dobré jméno. Za anonymní nadávání vás nikdo vyhodit nemůže. Ale stejně je dobré dávat si pozor, protože kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Na výpovědi výše zmíněného Michaela Hanscoma byste se nedozvěděli nic o Microsoftu a počítačích od Applu - oficiálním důvodem pro jeho propuštění bylo porušení bezpečnostních předpisů, protože na jeho fotografii byla vidět i vrata do konkrétní budovy v Microsoftu. Každý zaměstnavatel si najde nějaké uspokojivé zdůvodnění pro propuštění svého zaměstnance, každý děláme drobné přestupky, které proti nám mohou být kdykoliv použity. Například se téměř o každém z nás dá říct, že jsme opakovaně přišli do práce pozdě. Pokud nechceme nic riskovat, je vhodné si pro blogování vyžádat souhlas nadřízeného. A nebo opravdu důsledně skrývat svou identitu.
Nepodceňovat ani nepřeceňovat výhody anonymity
Pokud se blogger rozhodne zůstat v anonymitě, měl by si dávat opravdu dobrý pozor, aby nebyl žádným způsobem dohledatelný. Podcenit nesmí opravdu žádný detail - vždy je třeba předpokládat, že někdo bude chtít odhalit jeho identitu a použije k tomu všechny dostupné prostředky. Je třeba důkladně uvažovat před publikací každé fotky i každého odkazu na jinou osobu - Google je mocná zbraň. Některé české weblogy tento smutný fakt docela dobře dokazují, přestože z textů jejich majitelů je znát urputná snaha skrýt svou identitu, deset minut hledání na Googlu může náhodného návštěvníka dovést až k adrese jejich pracoviště. Z pochopitelných důvodů nebudeme uvádět příklady, autoři těchto weblogů obvykle mají co říct a bylo by škoda o ně přijít.
Na druhou stranu, naprosto většinu hodnotných weblogů tvoří zcela konkrétní lidé. Věnují se v nich svým zájmům či profesím, publikují spoustu užitečných odborných informací a budují si své vlastní okruhy čtenářů. Samozřejmě existují profese-výjimky, potvrzující pravidlo, ale naprostá většina bloggerů se nemá čeho bát, pokud svému internetovému deníčku zrovna nesvěřuje pečlivě střežená firemní tajemství.
