Konsenzus je, že zatímco programy stahovat z internetu jen tak nelze, u hudby a filmů je to v pořádku. Tento závěr je však mylný a může za to nekvalitní legislativa, tuzemská i mezinárodní.
Rozšířený názor říká, že stahování filmů a hudby z jakýchkoli internetových zdrojů je u nás z pohledu zákona v pořádku. Potíž je, že ve skutečnosti uživatel prakticky nemá šanci odhadnout, kdy tomu tak skutečně je, ba dokonce často se lze domnívat, že takové stažení v souladu se zákonem není. Může za to přitom ne až tak tuzemská legislativa, jako spíše zastaralé mezinárodní normy, které český autorský zákon přebírá, jako je Revidovaná úmluva bernská (RBÚ), Smlouva WIPO o právu autorském (WCT), Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) a příslušná směrnice EU (2001/29/ES).
Dlouhodobě není mým zájmem prezentovat názory velkých vydavatelských společností či kolektivních správců autorských práv, ale ani všelijakých pirátských hnutí. Snažím se o akademický, právnický pohled na tuto problematiku, protože postoje ani jedné ze zmíněných skupin nepovažuji za objektivní ani správné. Zevrubněji jsem se touto problematikou zabýval ve své diplomové práci, zejména v její třetí části. Na tomto místě je mým cílem stručně poukázat na základní potíže s výkladem volného užití autorských děl ve vztahu ke stahování hudby a filmů z internetu.
Co zná každý
Uživatelé jsou povětšinou dobře obeznámeni s § 30 autorského zákona, resp. s jeho prvními dvěma odstavci.
1. Za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak.
2. Do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla.
Zde je předně potřeba zdůraznit formulaci „jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu“. Stažením díla dochází k situaci, kdy uživatel fakticky obejde jinak nezbytnou koupi díla, tedy se jeho majetek nezmenší o prostředky, které by jinak vynaložil, aby mohl dílo užívat, což dle mého názoru lze chápat jako nepřímý hospodářský prospěch.
Tento problém ovšem považuji za spíše marginální. Dané dílo může být jen obtížně k sehnání oficiální cestou, což by samo o sobě nemělo být argumentem pro sporné šíření, ale současně to nelze zcela přehlédnout. Nabízí se rovněž univerzální argumentace náhradními odměnami, jejichž existenci mnoho uživatelů chápe jako paušální schválení kopírování děl všemi způsoby, které zákony explicitně nezakazují.
Příliš složité podmínky
Pro pochopení samotného institutu volného užití je však potřeba podívat se na ještě jedno ustanovení autorského zákona a § 30 vykládat v daném kontextu. Jde o § 29, který je tzv. generální klauzulí, což znamená, že stanoví obecné podmínky, jež jsou v zákoně dále rozvedeny. Jinými slovy pokud si chci hudbu nebo film stáhnout z internetu, nestačí mi výše citované dva odstavce z § 30, ale musím se ujistit, že daná situace obstojí i podle pravidel nastavených v obecném ustanovení. To však není vůbec snadné.
§ 29 nastavuje dvě podmínky. Odstavec 2 stanoví, že výjimky (jako je § 30) se vztahují jen na zveřejněná díla. Odstavec 1 je implementací tzv. bernského třístupňového testu (dále jako RÚB - revidovaná úmluva bernská), který vyplývá z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Potíž s těmito podmínkami tkví v tom, že jsou velmi nejasné a současně že je pro uživatele takřka nemožné v okamžiku stahování díla zhodnotit, zda podmínky pro volné užití splňuje, či nikoli.
Je mimořádně složité s jistotou říct, zda se v kontextu autorského zákona považuje za zveřejněné například dílo zahraničního umělce uvedené do prodeje toliko na fyzických nosičích a pouze například ve Spojených státech. S pomocí RÚB se lze poměrně přesvědčivě přiklonit k názoru, že na takové dílo nelze nahlížet jako na zveřejněné. Důvodem je, že RÚB považuje za zveřejněná taková díla, která jsou „vydaná se svolením jejich autorů, […] pokud [jejich] nabídka uspokojuje, s ohledem na povahu díla, přiměřené potřeby veřejnosti.“ V tomto kontextu si lze představit mnoho situací, kdy běžně dochází ke stahování nezveřejněných děl, přičemž takové stahování nelze označit za volné užití díla, a tedy považovat za legální.
Výklad bernského třístupňového testu, začleněného do českého práva formou § 29 odst. 1 autorského zákona, by sám o sobě vydal na samostatný článek. Shrnout lze tak, že omezení a výjimky z autorskoprávní ochrany lze uplatnit, pokud je explicitně stanoví národní legislativa, pokud užití díla v souladu s daným omezením nebo danou výjimkou nevstupuje do hospodářské soutěže s normálním ekonomickým využíváním díla a konečně pokud omezením nebo výjimkou nejsou majiteli práv způsobeny neodůvodněné ztráty příjmů.
První podmínka je díky existenci institutu volného užití v českém právu splněna snadno, obtížnější situace je s druhými dvěma. Jestliže si uživatel stáhne hudbu či film, který se na nosičích nebo i digitálně běžně prodává, je zřejmé, že takové stažení vstupuje do hospodářské soutěže s běžným ekonomickým využitím díla a že jím dochází k neodůvodněné ztrátě příjmů autora. Stažení díla v tomto kontextu lze jen stěží považovat za legální, protože patrně nebude splňovat podmínky, jež pro něj v zákoně existují.
Právo vs. praxe
Nabízí se dvě podstatné otázky, jež by neměly být opomenuty. V první řadě je znovu potřeba připomenout existenci náhradních odměn. Ty ze své podstaty počítají se šířením díla, které není aprobováno vlastníkem autorských práv, a mají nahrazovat ztrátu příjmů, k níž tím dochází. Třetí podmínka z bernského testu se tím však zdá poněkud nadbytečná, když jsou ztráty autora řešeny právě náhradními odměnami. To nicméně nic nemění na její platnosti, jen to poukazuje na nízkou kvalitu či spíše neaktuálnost právní úpravy v této oblasti.
Druhým aspektem je nejednoznačnost právní úpravy, do značné míry popírající princip předvídatelnosti práva. Zjednodušeně řečeno uživatel by měl být s to odhadnout, jaké jeho jednání je a jaké není v souladu se zákony, to však za současné úpravy není dost dobře možné. Přitom těžko očekávat, že se někdo smíří s tím, aby o legálnosti jeho jednání případně rozhodoval až soud. Tohle je další důvod, proč současná tuzemská i mezinárodní úprava autorského práva je v rámci šíření děl na internetu zastaralá a špatná.
Není cílem řešit jednoho uživatele, který si něco stáhne, ale postihnout toho, kdo stažení umožní dalším uživatelům.
V neposlední řadě je podstatné uvědomit si, že stahování děl z internetu ve skutečnosti nikdo moc neřeší, snad i kvůli zmíněným nedostatkům právní úpravy. Řeší se šíření děl, kde je právo mnohem jasnější a kde jsou dopady takového jednání mnohem rozsáhlejší. Jinými slovy není cílem řešit jednoho uživatele, který si něco stáhne, ale postihnout toho, kdo stažení (nelegálně) umožní tisícům a milionům dalších uživatelů.
To dává smysl, přesto například Německo před časem přikročilo k úpravě, jež zapovídá stažení ze zdroje, jaký je s největší pravděpodobností nelegální. Je to rozumný krok i s ohledem na důvody, pro které vlastně institut volného užití vznikl. Tedy že je v pořádku zkopírovat si hudební cédéčko, abych v autě nevozil originál, ale nemělo by být v pořádku stáhnout si desku zdarma, když se tato běžně prodává v obchodech.
Vzhledem k zoufalé neflexibilitě práva je ale nakonec nejdůležitější, jak se k situaci postaví samotní vlastníci autorských práv a uživatelé. Jestliže ti první nabídnou kvalitní a dostupné zdroje děl a jestliže ti druzí se naučí za díla platit, kvalita právní úpravy nebude tak důležitá. Dokonce může vzniknout čas a prostor, aby se legislativa zlepšila, prosta od extrémních požadavků jedné či druhé strany. Dokud však budou existovat uživatelé odmítající i moderní distribuční kanály a rozumné ceny s odůvodněním, že „se to přeci dá stáhnout zadarmo“, a dokud budou zástupci umělců trvat na náhradních odměnách a likvidačních náhradách škody v případě porušení svých práv, situace se bude měnit jen těžko a pomalu.
