„Vidím jasněji,“ hlásila pacientka oftalmoložce Masayo Takahashiové už den po operaci.
Psal se rok 2014 a sedmasedmdesátiletá Japonka se stala prvním člověkem, kterému se lékaři pokusili vrátit zrak zcela novou, revoluční metodou. Navzdory nespornému úspěchu doktorka Takahashiová věděla, že na definitivní zhodnocení výsledků operace musí počkat několik let. Hlavou se jí honily pochybnosti. Zabere léčba? Neublíží pacientce?
Léčebný postup doktorky Takahashiové vychází z objevu japonského biologa Shinyi Yamanaky. Ten vnesl do buněk lidské kůže čtveřici vybraných genů a proměnil tyto vysoce specializované buňky na buňky nápadně připomínající rané lidské embryo. Yamanaka pro ně vymyslel označení indukované pluripotentní kmenové buňky. Představují jakousi univerzální buněčnou surovinu. Změnou kultivačních podmínek je lze donutit k proměně na vybrané typy specializovaných buněk.
V Yamanakově laboratoři tak procházely kožní buňky „rekvalifikačním kurzem“ na krvinky, neurony či srdeční sval. V roce 2012 získal Yamanaka za objev indukovaných pluripotentních kmenových buněk Nobelovu cenu.
„Mohli bychom takhle „rekvalifikovat“ kůži na oční sítnici?“ ptala se sama sebe Masayo Takahashiová. Pokud by se to podařilo, otevřela by se cesta k léčbě mnoha závažných onemocnění oka. Mezi jinými i tzv. makulární degenerace, při které odumírají seniorům světločivné buňky sítnice v tzv. žluté skvrně čili makule. Právě na tomto místě sítnice zaostřujeme obraz v oku.
Pacientům s makulární degenerací kryje zorné pole nejprve jen malá ploška s rozostřeným obrazem, která však postupem času tmavne a zvětšuje se. Nakonec zastírá pacientovi výhled černočerná tma.
Na světě žije bezmála 200 milionů lidí postižených různými stádii této choroby. V ekonomicky vyspělých zemích patří makulární degenerace k nejčastějším příčinám oslepnutí. Výhledy do budoucna jsou neradostné. Do roku 2040 by měl počet lidí s makulární degenerací vyšplhat na 290 milionů.
Takahashiová odebrala pacientce buňky kůže, s pomocí Yamanakova týmu je proměnila na buňky podobné embryu a z těch pak vypěstovali „záplatu“ ze světločivných buněk o rozměrech 1 krát 3 milimetry. Tu voperovali pacientce na místo žluté skvrny poškozené chorobou. Výhodou celého postupu je, že se pacientka léčí svými buňkami, které její imunitní systém vnímá jako součást vlastního organismu a bez potíží je přijme.
Vědci si nebyli jistí, zda se při „přeškolování“ buňkám nepoškodila dědičná informace a jestli nebude mít buněčná „záplata“ sklony k nádorovému bujení. Jak dokazuje nejnovější studie publikovaná v předním lékařském časopise New England Journal of Medicine, k téhle komplikaci nedošlo. Léčba se zdá bezpečná a zastavuje postup makulární degenerace. Než bude metodu možné zavést na očních klinikách, je zapotřebí provést ještě další ověřovací testy. Velkým problémem je zatím vysoká cena přípravy léčebných buněk.
Japonský klinický experiment lze považovat za příslovečnou první vlaštovku. Lékaři jsou přesvědčeni, že z indukovaných pluripotentních kmenových buněk bude možné pacientům vytvářet „na míru“ náhrady za buňky zničené dalšími onemocněními nebo úrazy. Naděje tak svítá třeba lidem po infarktu myokardu, s Parkinsonovou chorobou, cukrovkou nebo s komplikovanými zlomeninami či popáleninami.
Zdroj: New England Journal of Medicine
