Vývoj nových standardů optických disků se nezastavuje, a to je dobře. Na druhé straně ale existuje několik soupeřících standardů a protivníci se stále nechtějí dohodnout.
I když je obyčejné cédéčko stále s převahou nejrozšířenější technikou optického záznamu dat na planetě, budoucnost mu už nepatří: DVD, případně jeho nástupci jsou výrobně srovnatelně nároční a umožňují záznam násobně až řádově většího objemu dat. Pokud zanedbáme odpis nákladných lisovacích strojů a budeme brát v potaz pouze materiál (plastik, kovová vrstvička), čas a energii, pak se tyto variabilní nákladové položky na tvorbu jednoho disku CD nebo DVD pohybují v desetihaléřích, a totéž bude platit i pro některý z příštích formátů, např. Blu-Ray DVD. (Což je z dnešního pohledu stěží uvěřitelné – uložení dvaceti-třiceti gigabajtů za pár desetníků…)
Pokrok v optických formátech je nevyhnutelný – přeje si jej počítačová část průmyslu (výrobci PC, mechanik, lisovny, producenti software…) a výrobci obsahu, tj. hudební a filmoví vydavatelé, se mu alespoň nebrání. Jejich dvojznačný přístup pramení z toho, že větší kapacity optických disků mohou na jedné straně znamenat větší pirátství, ale na druhé straně jim dávají možnost nabídnout zákazníkovi něco nového, prodat mu stejnou věc už potřetí (nahrávku na vinylovém LP, poté na CD a pak na DVD-Audio).
V posledních týdnech došlo ke schválení a podpoře několika nových formátů; u obou hraje roli organizace nazvaná DVD Forum. Ta je nepochybně vedoucí autoritou v oblasti formátů DVD, ale není standardizační organizací „ze zákona“: existují i jiné standardy, které s těmi od DVD Fóra přímo kolidují. V oblasti optického záznamu tak existuje několik zájmových skupin (např. okolo společnosti Sony, okolo Microsoftu), které se nechtějí vzdát svého „politického“ vlivu na příští vývoj těchto standardů.
DVD Fórum nedávno schválilo zajímavý standard nazvaný DualDisc, což je hybridní, přechodový formát mezi CD a DVD. DualDisc je technicky celkem nezajímavá věc – kotouček, z jedné strany je formát CD a z druhé DVD. Může ale hrát důležitou roli v postupné adopci zatím jen málo úspěšného formátu DVD Audio. DualDisc je určen především pro hudbu; na jedné straně je nahrávka ve formátu CD-Audio, na druhém v DVD-Audio.
Smyslem je poskytnout uživatelům přechodový můstek a ochranu investice: kupte si DualDisc, přehrávejte jej zatím v CD přehrávači, ale jakmile budete mít DVD přehrávač a výstupní zařízení pro DVD Audio, stačí kotouček otočit a máte hned vyšší kvalitu. DualDisc se zdá být jednoznačně rozumným postupem, to by však nebyla firma Sony, aby nešla vlastní cestou – formátem SACD (Super Audio CD). Sony Music (divize Sony) ovšem je členem DVD Fóra a podporuje DualDisc…
Zatímco DualDisc, pokud se uchytí, bude přechodným jevem, významnějším hybatelem se může stát schválení fyzické specifikace formátu (high density/high definition) HD-DVD, včetně videokodeků. V oblasti přehrávání DVD totiž stále převažuje už obstarožní formát MPEG-2, v „pirátském“ souboji jednoznačně prohrávající s různými kodeky MPEG-4. Jde ovšem o to, jaký formát disku a jaké kodeky budou podporovat příští stolní přehrávače (příštích DVD), neboť v nich není tak snadné měnit kodeky jako v počítači. (Někde lze updatovat firmware, jinde ne; ale i inovace firmware je pro laické uživatele dosti obtížná záležitost.)
Výrobci nahraných DVD, zejména filmoví vydavatelé, logicky požadují, aby tyto problémy nenastávaly – aby, když vyrobí film na HD-DVD, tak byl přehratelný na všech stolních přehrávačích podporujících tento formát. Nutná je tedy shoda na kodeku - základními kodeky pro HD-DVD se mají stát VC-9 (od Microsoftu, součást WM9) a H.264 (varianta MPEG-4 AVC). Nejedná se o otevřené standardy, nicméně pravidla pro jejich licencování jsou liberální.
Proti HD-DVD stojí opět firma Sony se svým Blu-Ray diskem. Zatímco SACD zřejmě zůstane navždy poměrně malým tržním výklenkem, mezi HD-DVD a Blu-Ray se rýsuje těžký souboj – jeden z nich vyhraje a stane se dominujícím standardem (v tom lepším případě; v tom horším se budou oba standardy na trhu „pobíjet“ věčně). Zatímco za Blu-Ray stojí Sony a Dell, za HD-DVD je hlavně NEC a Toshiba a rovněž zřejmě Microsoft; skupina dalších významných firem (mj. Matsushita/Panasonic, LG, Thomson atd.) zatím vyčkává a přidá se k tomu, kdo vyhraje.
Již z přehršle zkratek a jmen je vidět, že situace je silně zamotaná. Přitom jde o hodně: nejen o formát nahraných CD, ale i o způsob kódování digitálního signálu v terestrickém a satelitním vysílání. Volba lepšího formátu, tj. nejspíše nějaké varianty MPEG-4, umožní jednak využívat pokročilé funkce tohoto formátu (např. vysílání šestikanálového zvuku v televizi), jednak umožní efektivněji kódovat, lépe využít dostupné šířky pásma.
Detektivka ale bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než dojde k rozuzlení. Rozhodujícím hráčem jsou totiž filmová studia, která říkají, že „není kam spěchat“. V celosvětovém měřítku je ještě daleko k převaze „starého“ DVD nad VHS, a proto nechtějí producenti filmů vrhat na trh nový formát, který by nahradil (ještě nezvítězivší) DVD. Šéfové velkých filmových studií říkají, že na nový formát je čas dva až tři roky, protože „ještě jsme neskončili s tím starým“. Ředitel Warner Home Video přímo osočil firmu Sony, když prohlásil její Blu-Ray za „vaporware“ (neexistující, fiktivní produkt) a tvrdí, že Sony „blufuje“. Vzhledem k tomu, že na trhu již existuje alespoň jeden Blu-Ray přehrávač a dají se koupit i disky, je to poněkud silné tvrzení. Škoda, že na válku mezi silnými výrobci zatím doplácejí ti uživatelé, kteří jsou vpředu a po videu s vysokým rozlišením touží už dnes – kdo jej jednou viděl na metrové LCD obrazovce, se k řádkující televizi vrátit nechce.
