Chyby při psaní dělá každý z nás. Proč nám ale případné chyby uniknou i přes následné kontrolní čtení? Vědci zjistili, v čem je problém.
Nemusí jít ani o extrémní formy chyb, které odhalí jen zkušení a trénování grammar nazi, ale i o běžné překlepy a chyby, kterých si běžní čtenáři snadno všimnou takřka ihned.
Autor textu ale i přes vlastní kontrolu tyto chyby nezachytil. Jak je to možné? Jak vědci zjistili, problém není v autorech, kteří „nemají ani základní školu a nečtou to po sobě“ ale v lidském mozku, který čte již dříve vlastnoručně napsaný text.
Od písmen k myšlenkám
Tom Stafford, který se zabývá psychologií a kognitivní vědou, prozkoumal i to, proč vlastně děláme chyby při psaní textu a proč své vlastní chyby poté mnohem hůře vidíme.
Důvodem je abstrakce, kterou mozek používá při psaní větších myšlenek. I když jsou základem písmena psaná pomocí kláves a složením se dostáváme k celým slovům a z těch pak skládáme větu, při psaní to tak nevnímáme. Při psaní většího množství textu často nepřemýšlíme nad tak malými součástmi, ale uvažujeme o celé myšlence, kterou se snažíme vyjádřit a je rozložená v mnoha větách nebo dokonce odstavcích a kapitolách.
Při větší abstrakci tak mozek přirozeně ztrácí detail k menším konstrukcím, ze kterých je myšlenka složená. Mozek není tak dokonalý, aby dokázal při tvorbě větší myšlenky do textové podoby také dokonale v reálném čase kontrolovat i správnost těch nejmenších detailů.
Při psaní myšlenek příliš nevnímáme jednotlivá písmena nebo slova
Pokud jste už nějaký text napsali, pravděpodobně jste se setkali s tím, že pokud byste se hned v rámci každého slova či věty snažili i o kontrolu těchto malých struktur (písmena, slova), velmi snadno ztratíte právě abstraktní myšlenku, se kterou vlastně celý text píšete.
I proto je jedním z pravidel, že byste při psaní měli nejdříve psát právě samotnou myšlenku a komplexní text, aniž byste se soustředili na kontrolu chyb, které by mohly vést k přerušení ucelené myšlenky či příběhu převedeného do textu.
Pravidlo tedy zní - nejdříve kreativní psaní, až poté korektura. Jenže s tím přichází další problém.
Autorská slepota
Typické výkřiky jako „Autor by si to měl po sobě nejdříve přečíst“, nebo styl ultimátních grammar nazi „Autor by si měl zopakovat základní školu“ jsou běžnou součástí komentářů na všech internetových stránkách s obsahem a textem.
Grammar nazi je typ internetového trolla, který je nemístně zaměřen na spisovnost projevu. Grammar nazi například využívá náhodné překlepy k agresivnímu zpochybňování kulturnosti a celkové intelektuální kapacity ostatních diskutujících. Wikipedia
Pryč jsou časy korektorů, kteří už přežívají jen v oblasti tisku. Web je tak dynamický a obsahu je tolik, že by se jakákoli externí korektura jen těžko zaplatila. A těch pár chyb v tak velkém množství obsahu, který už je ve většině případů druhý den zastaralý, není ani efektivní kontrolovat samostatným expertem. Oproti tisku lze totiž případnou chybu snadno a rychle opravit.
Logo Grammar Nazi (Zdroj: Wikimedia)
Autor tak dnes musí provádět korekturu sám, ale i přes to, že narazíte na článek s chybami, není problém v samotném autorovi, ale ve fungování lidského mozku.
Po napsání textu přichází na řadu korektura, kterou si autor v rámci internetových obsahových webů provádí obvykle sám. I když se mu podaří opravit hodně chyb, stejně některé uniknou. Problém je totiž v tom, že autor čte vlastní, před chvilkou napsaný text.
Při čtení totiž začíná mozek přecházet na vyšší úroveň abstrakce, i když se snažíme soustředit na jednotlivá slova. Náš mozek už zná jednotlivé věty a myšlenky a snaží se tak rychle dostat ke známému cíli. Nevědomky se mozek snaží doplňovat a opravovat chybějící písmena či slova, protože stejnou myšlenkou už si prošel a dobře ví, jaká má být a co vyjadřuje.
Kvůli tomu dochází i k většímu znásilňování jazyků a chyb, které by autor běžně nikdy nepřehlédl. Komplikace navíc nastává i s tím, když v rámci korekce autor ještě doplňuje a upravuje věty. Opravdu si myslíte, že zkušení autoři nevědí, že třeba „děti skákalY“?
Samozřejmě vědí, ale původní věta neobsahovala „děti“, ale třeba „mladší uživatelé“ a po úpravě na děti pak zkrátka přehlédl nutnost změny i slovesa „skákali“, které je třeba jinde a nebo bylo také změněno a při opětovném čtení už mozek takovou chybu přehlušil opětovným přemítáním původní myšlenky „mladších uživatelů“.
Jsme jen lidé
Jak ukázal například výzkum mozku při psaní, jde o kreativní proces, který aktivuje různé části mozku, včetně vizuálního kortexu a části zodpovědné za řeč. Z výzkumu také vyplynulo, že zkušení autoři aktivují především část pro řeč a caudate nukleus (část mozku, kde jsou pokročilé dovednosti), zatímco začátečníci více aktivují vizuální kortex.
S větší zkušeností tak sice klesá počet chyb, avšak nikdy nelze dosáhnout dokonalosti. Nesmíme totiž zapomínat, že jde stále o lidský mozek založený na neuronové síti a statistice, jehož fungování ovlivňuje spoustu věcí (nemoc, únava, multitasking, nálada atd.).
Stejně jako dělá chyby sportovec, který se naučil skvěle ovládat své vlastní tělo a netrefí případný cíl, nebo programátor s efektivním algoritmem, který nefunguje kvůli zapomenutému středníku, stále jde o lidský mozek, který zkrátka dělá chyby ať už jde o jakoukoli činnost a sebelepší zkušenost.
Ale i když nám už i dnešní počítače a programy dokáží většinu chyb opravit, nedokáží napsat ucelenou myšlenku, poutavý příběh či nový algoritmus. A to je právě to, co nás zatím odlišuje od přesných a nudných strojů.
Pokud tak při čtení nějakého článku narazíte na chybu, můžete se zaradovat, že ho ještě psal kreativní člověk a třeba ho slušně upozornit, že mu chybka unikla.
