Podle současných teorií vyhladil dinosaury před 66 miliony lety dopad objektu o velikosti asi 12 km do oblasti dnešního Mexického zálivu. Část asi 180 km velkého a 20 km hlubokého kráteru Chicxulub se dnes nachází pod Yucatánem a zbytek pod vodami zálivu. Zub času samozřejmě vykonal své, takže kráter je zahlazen vrstvou sedimentů.
Chicxulub byl objeven při geologických vrtech při hledání ropy, což také oddálilo oznámení jeho objevu. Za poslední asi dvě desetiletí proběhla řada geofyzikálních i geologických měření.
Drtivá srážka
Srážka Země s objektem o velikosti několika kilometrů měla samozřejmě katastrofální důsledky. Okamžitými efekty postihující blízké i vzdálenější okolí byly tlaková a tepelná vlna, zemětřesení, vlny tsunami a dopad vyvrženého materiálu. Pro život na Zemi ale měly horší a dlouhodobější důsledky jiné efekty.
Během dopadu se do atmosféry dostalo velké množství prachu a také plynů z odpařených hornin. Vědci provedli nové simulace a upřesnili, kolik oxidu uhličitého a síry se dostalo do atmosféry a ovlivnilo klima na celé planetě.
Dříve se předpokládalo, že bylo vyvrženo 100 Gt (gigatun, miliard tun) síry a 1400 Gt oxidu uhličitého. Nové modely ale ukazují, že síry bylo 325 ± 130 Gt a oxidu uhličitého 425 ± 160 Gt.
Nové modely jsou založeny i na předpokladu, že objekt tehdy narazil do země pod úhlem 60 stupňů a ne 90 stupňů, se kterým se pracovalo dříve.
Změny klimatu drastických rozměrů
Oxid uhličitý je skleníkový plyn, který teplotu na Zemi zvyšuje, ale síra a prach mají opačný efekt. Teplota po impaktu dle dřívějších odhadů poklesla o 26 stupňů Celsia. Podle nových modelů to mohlo být ještě více. Drastické podmínky trvaly několik let a společně s prvotními efekty vyhubily tři čtvrtiny života na planetě.
Zpřesnit podobné modely může i průzkum dalších dopadů. Jedním z nich je kráter Ries v Bavorsku. Jeho průměr je 26 km a vyhloubil ho projektil o průměru 1,5 km, který do Země narazil rychlostí 18 km/s pod úhlem 30 stupňů.
Podle simulací se tehdy do atmosféry dostalo 1,3 Gt oxidu uhličitého, což bylo mimochodem asi 0,29 hmotnosti projektilu. Vliv na zemské klima byl ale po dopadu před 14,5 miliony lety spíše menší.
Vrty pokračují
Nedalo mexického přístavu Progreso probíhají i nadále geologické a geofyzikální průzkumy slavného kráteru.
Vloni se vědci dostali do hloubky 1 335 metrů. Cílem byl středový pahorek kráteru. Jedná se o útvar, jehož vznik můžeme pozorovat i při dopadu kapky vody na klidnou vodní hladinu nebo ho vidět třeba u kráterů na Měsíci.
Středový pahorek se nachází u velkých kráterů a jeho průzkum může napovědět, jakým způsobem kráter vznikal a co se dělo bezprostředně po dopadu asteroidu.
První horniny středového pahorku byly objeveny v hloubce 618 metrů a v hloubce 748 metrů byla objevena narůžovělá žula. Podle vědců musí pocházet z relativně velké hloubky v zemské kůře – přibližně z 8 až 10 km.
Žula obsahuje velké krystaly, které naznačují, že vznikaly pomalým ochlazováním hluboké roztavené horniny. Malé krystaly by naznačovaly vznik v malé hloubce a rychlým ochlazením. Je tedy zřejmé, že horniny muselo něco vyzvednout z velké hloubky téměř až na povrch.
Zdroje: Geophysical Research Letters, nature.com
