V tenké atmosféře plné sodíku bičovaly divoké větry nadzvukovou rychlostí moře žhavé lávy. To není exotický svět ve vzdáleném planetárním systému, ale prý vcelku věrný popis našeho mladého Měsíce, jak vypadal krátce po svém vzniku, asi před 4,5 miliardami let.
Podle Prabala Saxeny z Goddardova kosmického střediska NASA v Marylandu a jeho kolegů, to muselo být peklo, kde byste nechtěli strávit ani okamžik. A není divu.
Podle vládnoucí teorie o vzniku Měsíce se protoZemě na počátku Sluneční soustavy srazila s protoplanetou velikosti Marsu. Část hmoty této protoplanety se spojila se Zemí a ze zbytku vznikl oblak planetární suti na oběžné dráze kolem Země. Z tohoto oblaku se brzy poté poslepoval náš krásný Měsíc.
Tehdy ale nebyl bělostný, nýbrž pekelně rudý. Povrch Měsíce totiž tehdy zřejmě pokrýval oceán lávy, který mohl mít hloubku až 1 000 kilometrů. Z oceánu lávy na Měsíci se podle Saxeny a jeho spolupracovníků neustále uvolňovaly páry prvků, jako je sodík nebo třeba křemík. Z nich vznikla atmosféra mladého Měsíce.
Země byla v té době po srážce s protoplanetou stále ještě velice horká. Její žár neustále odpařoval materiál z oceánu lávy na Měsíci a výsledná sodíková atmosféra dosahovala podobného tlaku, jako je na Zemi tlak atmosféry na vrcholech nejvyšších hor. Na přivrácené straně Měsíce k Zemi tehdy teplota atmosféry dosahovala až 1 700 stupňů Celsia. Na odvrácené straně byla teplota i tlak měsíční sodíkové atmosféry mnohem nižší.
Extrémní rozdíly teplot a tlaků mezi přivrácenou a odvrácenou stranou Měsíce nejspíše rozpoutávaly nepředstavitelně divoké vichry, které vanuly z přivrácené strany na odvrácenou stranu Měsíce. Podle badatelů byly sodíkové větry tak silné, že rozvlnily oceán lávy. A to je co říct.
Peklo na Měsíci ale netrvalo dlouho. Jak Měsíc chladl, tak oceán lávy začal tuhnout. Husté horniny šly ke dnu, zatímco lehké plavaly na povrchu oceánu jako ledovce. Za pouhých tisíc let po vzniku Měsíce oceán lávy definitivně ztuhl do podoby horniny. Krátce poté zanikla i sodíková atmosféra, do které už nemohly proudit sodíkové páry.
Ne každý odborník s touto představou souhlasí. Pokud ale mají Saxena a spol. pravdu, tak by to vysvětlovalo, proč je v měsíčních horninách mnohem méně sodíku, i když jsou jinak svým složením velmi podobné horninám na Zemi.
Zdroj: New Scientist
