Obávaný antimonopolní komisař EU Mario Monti hledá obtížně cestu, jak zmenšit nadvládu Microsoftu a její případné zneužití.
24. březen je pro Microsoft dalším zásadním datem v dlouholetém boji této firmy s antimonopolními úřady. Microsoft, který se vyrovnal s americkým antimonopolním úřadem po tříletých tahanicích způsobem, jaký firmě ublížil jen velmi málo, bude v tento den čekat na rozhodnutí evropského antimonopolního úřadu, vedeného obávaným komisařem Mariem Monti. Na rozdíl od sporu v USA, který probíhal (tradičně po americku) jako soudní spektákl s defilováním vysoce postavených svědků před veřejností, vyšetřuje Monti takřka s vyloučením publika již pět let – a za několik týdnů má vydat své rozhodnutí. Pokud se tento verdikt Microsoftu nebude líbit (což je pravděpodobné), bude zřejmě následovat další bitva před nezávislými soudy – ani evropský komisař nemá právo o takovýchto věcech sám neodvolatelně rozhodnout.
Proces v Evropě se od toho amerického liší v zásadním bodu: nejde zde už o internetový prohlížeč (zaplaťpámbu), ani o Javu, ale o přehrávač médií. Evropská antimonopolní komise je toho názoru, že Microsoft nemá právo napevno zabudovávat tento program do Windows, a tak blokovat nebo podstatně ztěžovat činnost svým konkurentům (zejména firmě Real Networks, v menší míře též Apple s QuickTime, AOLu s WinAmpem a mnoha dalším, menším výrobcům podobných programů). Druhým vyšetřovaným „proviněním“ Microsoftu je údajné odmítání firmy poskytnout svým konkurentům informace týkající se interoperability jejich serverových produktů s desktopovými programy a operačními systémy od Windows. Microsoft bude zřejmě čelit jednak pokutě, jednak nařízení přestat s těmito praktikami. Pokuta, byť může dosáhnout několika stovek milionů dolarů, bude pro firmu menším z případných trestů.
Očekává se, že evropská antimonopolní komise zaujme k Microsoftu tvrdší postoj než její kolegové v Americe. Je to dáno jak pravidly hry hospodářské soutěže v Evropě, tak i politickou situací – Microsoft není evropská firma, a proto ji není třeba extra zvlášť šetřit. Je uznáváno, že Evropa má tvrdší zákony týkající se hospodářské soutěže než USA; i nezávislí ekonomové tvrdí, že jsou to zákony lepší. Amerika se snaží do života firem co nejméně zasahovat – to je na jedné straně jistě dobré pro rozvoj podnikání obecně (a je to na ekonomické výkonnosti země dobře vidět), na druhé straně to ovšem může občas vést k tomu, že v zemi vznikne korporace s neúměrnou, snadno zneužitelnou a také zneužívanou silou. Evropa reguluje činnost firem ve velké míře – možná příliš velké, až to podnikatelům svazuje ruce – a zabraňuje vzniku příliš silných konglomerátů už v zárodku (nepovolí např. sloučení firem, čímž by vznikl příliš silný gigant). Evropa upřednostňuje prevenci, Amerika spíše trest po porušení. Media Player je tak pro komisaře Montiho ideální námět – konkurenční boj v této oblasti je ostrý, jde o poměrně zásadní aplikaci s velkým významem do budoucna.
Přesto je to ale příklad sporný. Ani ve Windows XP není Media Player tak „vrostlý“ do operačního systému, aby nebyl nejmenší problém nainstalovat deset dalších přehrávačů pro nejrůznější mediální soubory a streamy, od Real Media, přes Quick Time, MP3 až k DivX. Tyto programy, jsouce nainstalovány, se nijak nepotlučou ani spolu, ani s Media Playerem; řada z nich je navíc funkčně velice pokročilých nebo specializovaných, a to do takové míry, jakou Media Player nikdy nebude mít. Navíc Microsoft nemá ani tu nejmenší kontrolu nad nejpoužívanějšími formáty jak v audiu (MP3), tak ve videu (DivX). A konečně, pozice Microsoftu v dnešním souboji s Linuxem už není tak všemocná, aby si Microsoft mohl dovolovat násilné vyblokování konkurence tak, jak to provedl před několika lety s Javou. Pokud by, hypoteticky, zabudované mediální technologie Microsoftu v příští verzi Windows zabránily přehrávání souborů MP3 či DivX bez povolených autorských práv (digital rights management), úprk uživatelů ke konkurenčnímu, a v tomto směru svobodnějšímu Linuxu by se jistě výrazně zrychlil.
