Iba okopcim prelozeny posledny clanok od Hoffnera
Prožilo Německo rychlou průmyslovou expanzi v 19. století díky tomu, že nemělo kopírovací monopol? Německý historik Eckhard Höffner tvrdí, že ano.Celá země tehdy byla posedlá čtením. Podivné to přišlo i samotným knihkupcům, a literárního kritika Wolfganga Menzela to v roce 1836 dokonce přimělo prohlásit, že Němci jsou „národ básníků a myslitelů.“„Tato slavná fráze je ale naprosto nepřesná,“ tvrdí historik ekonomie Eckhard Höffner (44). „Nevztahuje se totiž k literárním velikánům jako byli Goethe nebo Schiller, ale ke skutečnosti, že v Německu vycházelo takové množství literatury, které v tehdejším světě nešlo s ničím srovnávat.“Němečtí autoři v té době neúnavně psali a jen v roce 1843 bylo publikováno asi 14 tisíc knih. V přepočtu na současný počet obyvatel to více méně odpovídá dnešku. A ačkoli se vydávala i beletrie, většinu tehdy publikovaných děl tvořily akademické spisy.Například v Anglii byla situace jiná. „V době osvícenectví a emancipace buržoazie vidíme v Anglii pokrok jen žalostný,“ podotýká Höffner.V té době se v Anglii vydávalo jen asi tisíc knih ročně čili asi desetina německé produkce, a to podle Höffnera nemohlo zůstat bez následků. Právě neuvěřitelně slabý trh s knihami Anglii, coby koloniální velmoc, během jednoho století silně zbrzdil, zatímco nerozvinuté a převážně agrární Německo se mocně rozvíjelo a v roce 1900 Anglii v průmyslové výrobě dohnalo.A na vině je podle Höffnera skutečná příčina toho všeho – kopírovací monopol, který byl v Anglii přijat už v roce 1710 a příkladně tak zdevastoval úroveň vědomostí ve Spojeném království.Německo se naproti tomu konceptem copyrightu ještě dlouho nezabývalo, přičemž Prusko, největší německý stát, ho zavedlo až v roce 1837. Menší státy se tím ale zatěžovat nenechaly, a tak bylo uplatnění kopírovacího monopolu na celém německojazyčném území ještě drahné roky prakticky nemožné.Höffnerova dlouhodobá studie dopadů kopírovacího monopolu na vývoj v Německu a Anglii je vyvolala mezi akademiky vášnivé spory. Kopírovací monopol byl totiž až doposud vnímán jako vynikající výdobytek civilizace a záruka kypícího knižního trhu. Autoři jsou prý motivováni tvořit jenom tehdy, pokud jsou si jisti ochranou svých práv.Historické srovnání ale dochází k jiným výsledkům. Angličtí nakladatelé totiž svého monopolu bezostyšně zneužívali. Nové objevy byly obecně publikovány v zanedbatelných nákladech maximálně 750 výtisků a navíc za cenu, která přesahovala týdenní výdělek vzdělaného dělníka.Prominentní londýnští nakladatelé si v rámci tohoto systému přišli na pěkný majetek a někteří z nich se projížděli po městě v pozlacených kočárech. Jejich zákazníci se rekrutovali z vrstvy majetných a šlechty, kteří knihy považovali za znak přepychu. V několika knihovnách, které v té době existovaly, byly drahocenné výtisky přivázány řetězem, aby byly ochráněny před případnými zloději.V Německu té doby měli nakladatelé plagiátory, kteří mohli rychle přetisknout každou vydanou publikaci a levně ji prodat bez hrozby trestu, a šlapali tak nakladatelům na paty. Úspěšní vydavatelé pak byli ti, kteří se vydali cestou vydávání běžnou dodnes – pro bohatší zákazníky tiskli nákladné a dokonale vyvedené kusy, pro masy měli přichystány paperbacky.Vznikl tak trh, který se od toho anglického zásadním způsobem lišil. Bestsellery i akademická pojednání se uváděly veřejnosti v obrovském nákladu a za minimální ceny. „Tisíce lidí v nejzapadlejších koutech Německa, kteří dřív neměli ani pomyšlení na knihy kvůli jejich vysoké ceně, si po kouscích vytvořili knihovničku z přetisků,“ napsal toho času nadšeně historik Heinrich Bensen.Vidina široké čtenosti pak motivovala především vědce, aby publikovali výsledky svých výzkumů. Jak konstatuje Höffner, „utvořila se tak zcela nová forma přenosu vědomostí.“Vlastě jediný způsob rozšiřování nových vědomostí, který lidé té doby znali, bylo slovní poučení učitelem nebo vědcem na univerzitě. Teď však náhle obíhala v zemi spousta kvalitních odborných publikací.„Literární noviny“ v roce 1826 popsaly situace: „Většina knih se týká přírodních objektů všeho druhu, především praktické aplikace přírodních věd v medicíně, průmyslu, zemědělství atd.“ Němečtí vědci vytvářeli pojednání a příručky na témata jako chemie, mechanika, inženýrství, optika a výroba oceli.V Anglii té doby se elitní kruhy zaměřené na klasický vzdělávací kánon soustředily na filosofii, literaturu, teologii, jazyky a historiografii. Praktické příručky, jako například jak nejlépe zbudovat meze u polí, jaké vycházely v Německu, tam většinou chyběly. „Pokud šlo o šíření užitečných a moderních vědomostí, ve Velké Británii lidé záviseli na ústního podání jako ve středověku,“ vysvětluje Höffner.Šíření znalostí v Německu tak dalo vzniknout zajímavé situaci, které si tehdy prakticky nikdo nevšiml. Dávno zapomenutý Sigismund Hermbstädt, profesor chemie a farmacie na univerzitě v Berlíně, vydělal na honorářích mnohem víc svými „Základy barvení kůže" vydanými v roce 1806 než Mary Shelleyová za v témže roce publikovaný horor Frankenstein, který je populární dodnes.Obchod s technickou literaturou byl tak silný, že se nakladatelé neustále strachovali, aby jim vystačily zásoby, a tato situace dala i méně nadaným vědeckým autorům dobrou vyjednávací pozici ve vztahu k nakladatelům. Mnoho profesorů si přilepšovalo výrazným vedlejším příjmem z publikace příruček a informačních brožur.Höffner vysvětluje, že tento „živý vědecký diskurs“ položil základy Gründerzeitu neboli rychlé industrializace země na konci 19. století. Tato doba zrodila budoucí průmyslové magnáty jako Alfreda Kruppa nebo Wernera von Siemense.Trh s vědeckými informacemi se zcela nezhroutil ani po postupném zavedení kopírovacího monopolu ve 40. letech 19. století. Němečtí vydavatelé na něj nicméně zareagovali podobně jako jejich angličtí kolegové – zvedli ceny a opustili trh s levnými knihami.Autoři, kterým teď zákony zaručují práva k jejich knihám, byli často rozčarováni tímto vývojem. Heinrich Heine například v kyselém rozpoložení napsal dne 24. října 1854 svému nakladateli Juliovi Campemu: „Kvůli neskutečně vysokým cenám, které jste zavedl, už těžko uvidím druhou edici knihy v dohledné době. Musíte cenu snížit, drahý Campe, jinak totiž nevím, proč jsem byl ve svých materiálních nárocích tak shovívavý.“