Černobíle: Na tablet Android, nebo iOS

Android je otevřený a upravitelný

Na tablety se Android dostává mnohem pomaleji, než by se většině čekajících zákazníků líbilo. Verze řady 2.X sice zvládají veškerý potřebný hardware, ale ergonomií se na velké displeje rozhodně nehodí. Tablety s tímto systémem tak Androidu udělaly spíše medvědí služby a je s podivem, že se stále nové a nové modely objevují na trhu. Trojková řada Honeycomb naznačila cestu, ale je jasné, že tím pravým je až Ice Cream Sandwich, tedy verze 4.

Andoid má na tabletech stejné výhody jako na mobilu – tedy především otevřenost a svobodu pro vývojáře, kteří díky tomu ve svých aplikacích dokážou využít vše, co jim výrobci tabletů nabídnou. Na tabletu se také otevřel úplně nový prostor pro widgety. Velká obrazovka s velkým rozlišením přímo svádí k tomu sestavit z widgetů vlastní „aplikaci“. Proč se postupně dívat na jednotlivé e-mailové účty, pak třeba na RSS, potom na Twitter a nakonec například do kalendáře? S vhodně uspořádanými widgety vám na tohle všechno stačí jediná obrazovka.

Tablety postavené na moderních verzích Androidu mají také ulehčený přísun nových aplikací. Protože Android od počátku pracuje s modelem různých rozlišení a rozměrů obrazovek, jede správně vytvořená aplikace bez potíží i na velkém displeji. Velmi dobře tedy funguje vše, co pracuje na mobilu a pokud nebyl vývojář líný, programy i dobře vypadají.

Pokud máte pocit, že vývojáři nejlépe vědí, co je pro vás dobré, Android na tabletu asi pořizovat nebudete. Ten se naopak hodí pro ty, kteří touží po skutečné personalizaci a nemají potřebu splynout s davem. Je tu ale přinejmenším jedna výjimka – tablet Kindle Fire od Amazonu (dnes možná komerčně nejúspěšnější tablet hned po iPadu) běží na Androidu, ale je nastaven a vyladěn tak, aby si jeho uživatelé příliš nevymýšleli. I to je cesta.

Zařízení musí fungovat samo o sobě a bez úprav

Mám rád jednoduché, fungující věci a také už nejsem takový geek jako dřív, abych se ve všem musel šťourat. Když si pořídím nějaké zařízení, chci, aby bylo fajn samo o sobě – nijak si netoužím každou maličkost upravovat, nebo dokonce dodělávat. Od příchodu Androidu nadšeně poslouchám nekonečné debaty kolegů, fanoušků zeleného robota, o tom, jak si upravují systém svého zařízení, jak doufají, že to vůbec ještě pojede, či jak zase všechny změny vrací, aby zkusili něco nového.

Samozřejmě chápu, že je to baví, to ale nutně neznamená, že je to ta správná cesta. Jsem přesvědčený o tom, že zákazník má dostat hotový produkt, který pro ideální fungování nevyžaduje komplikované zásahy. Apple tohle díky své uzavřené filozofii splňuje – berte iOS, jak je, změňte si tapetu a spokojeně ho užívejte. Chybí vám nějaké funkce? Buď přijdou později, nebo se holt obejdete bez nich. Je to jednodušší a pohodlnější.

Je mi jasné, že i Android lze použít, jak je, a že mnohým stačí rozličné nadstavby konkrétních výrobců. I tak ale Android naráží na rozmanitost hardwaru i svých verzí. Systém se musí srovnat s nejrůznějšími rozlišeními i fyzickými velikostmi displejů od malých mobilů po velké tablety. Vývojáři aplikací to často moc neřeší, čímž samozřejmě trpí jak GUI, tak uživatel. Nakonec i vývojáři aplikací jsou často sice schopní programátoři, ale mizerní designéři a aplikace podle toho vypadají.

Apple a iOS nabízí vyladěný a designérsky zvládnutý systém s optimalizovanými aplikacemi, čímž má nad Androidem výrazně navrch. U telefonů je ještě argumentem pro Android cena, u tabletů ale rozdíly nejsou takové. Pro mě tak zelený robot boduje jen obrazovkou s widgety, což je málo na opuštění jinak mnohem lepšího iOS.