Všichni víme, že na prvním dojmu hodně záleží. I letmým pohledem toho o druhých dokážeme zjistit překvapivě hodně. A je až k neuvěření, jak často se nemýlíme.
Teď je zřejmé, že z tváře lidí vyčteme i to, zda jsou majetkově nad průměrem populace nebo pod jejím průměrem. Stačí nám k tomu dokonce jen fotky s neutrálním výrazem tváře.
Tahle podvědomě získaná informace se pak promítá do našeho dalšího rozhodování. Boháčům jsme naklonění více než chudákům. Dokazuje to studie Nicholase Rulea a Thory Björnsdottirové z University of Toronto publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Personality and Social Psychology.
Rule a Björnsdottirová vzali za střední roční příjem rodiny 75 000 dolarů a z dobrovolníků z řad univerzitních studentů vybrali ty, jejichž rodiny vydělávaly za rok méně než 60 000 dolarů nebo naopak více než 100 000 dolarů.
Následně vědci pořídili snímky tváří těchto „boháčů“ a „chudáků“. Přitom dbali, aby na fotce nebyly patrné žádné emoce. Úsměvy i kabonění byly přísně zakázány. Fotografie předložili jiné skupině dobrovolníků, které dali za úkol roztřídit snímky na ty, které zachycují boháče, a ty, na kterých jsou chudáci.
Kdyby dobrovolníci nedokázali z tváří vyčíst movitost, roztřídili by fotografie naprosto náhodně. Ve skutečnosti ale končil na hromádce s „boháči“ průkazně vyšší podíl fotek zámožnějších dobrovolníků a na hromádce s „chudáky“ bylo průkazně víc snímků s tvářemi dobrovolníků s podprůměrnými příjmy. Do stoprocentní úspěšnosti měli dobrovolníci při třídění daleko. Ale určitá schopnost vyčíst z tváře zámožnost či chudobu byla zjevná.
Náš mozek je naprogramovaný, abychom tváře cíleně vyhledávali
„Naše tvář neustále odráží to, co prožíváme,“ vysvětluje Nicholase Rule. „Dokonce i v situacích, kdy si myslíme, že nedáváme najevo vůbec nic, přetrvávají nám v tváři zbytky našich emocí. Už ve věku kolem dvaceti let nashromáždíme dostatek životních zkušeností, aby to viditelně změnilo naši tvář do té míry, že se z ní dá vyčíst naše socioekonomické postavení.“
Se 43 svaly v obličeji se nám nabízí bezpočet možností, jak měnit výraz své tváře. I proto jsou pro nás tváře důležité a bývá to to první, čeho si na člověku všimneme. V mozku máme pro tyto účely neurony a nervové obvody, které se specializují právě na rozeznávání tváří a jejich výrazu.
Náš mozek je naprogramovaný, abychom tváře cíleně vyhledávali. Proto je vidíme třeba i ve tvarech oblaků, skalisek či v konturách bramborové kaše na talíři s obědem. Pokud už lidskou tvář najdeme, pak ji bleskově zhodnotíme a uděláme si pro sebe jasný soud.
„Přitom si nejsme vědomi, jaké rysy tváře k hodnocení lidí používáme. Když se nás někdo zeptá, jak jsme k takovému závěru došli, tak musíme přiznat, že to nevíme,“ dodává Thora Björnsdottirová.
Někdy se hovoří o začarovaném kruhu chudoby. Lidé, kteří vzešli z nuzných poměrů, mají podstatně obtížnější cestu do vyšších příjmových skupin než lidé, kteří se „narodili se zlatou lžičkou v puse“. Hraje v tom roli celá řada faktorů, třeba snazší přístup ke kvalitnímu vzdělání či lepší podmínky pro celkový rozvoj osobnosti.
Podle Nicholase Rulea se na „začarovaném kruhu chudoby“ může podepsat i to, že se zkušenosti z dětství prožitého v chudých podmínkách vepíšou člověku do tváře. Lidé mu to pak vyčtou z obličeje, automaticky si ho zařadí mezi společenské „outsidery“ a jeho postupu do vyšších společenských pater nejsou dvakrát nakloněni.
Zdroj: Journal of Personality and Social Psychology
