Teplotu 37°C vyznačuje na tradičních rtuťových lékařských teploměrech výrazný červený puntík. Pokud se stříbrná linka rtuti ke značce nevyšplhá, je všechno v pořádku. Pokud ji překročí, považujeme to za varovný signál nastupující horečky.
Měření tělesné teploty má dlouhou tradici. Lékaři však byli dlouho odkázáni jen na subjektivní pocit poté, co přiložili pacientovi dlaň na čelo. Teprve v roce 1592 sestrojil Galileo Galilei jednoduchý teploměr na měření teploty vzduchu.
Seriózní zavedení teploměru do medicíny se připisuje německému lékaři Carlu Wunderlichovi a jeho monografii z roku 1868, která pojednává o měření tělesné teploty ve zdraví i nemoci. Právě tento lipský průkopník psychiatrie zavedl teplotu 37°C jako normu.
Wunderlich opíral své závěry o měření teploty u pětadvaceti tisíc lidí. Už to samo o sobě zahánělo všechny pochybnosti o přesnosti jeho závěrů. Dnes je považována na normální tělesná teplota 36,8°C, i když je jasné, že tento parametr podléhá mnoha vlivům. Tělesná teplota se mění s věkem. U jednotlivých lidí kolísá během dne. A rozhodně není jedno, na kterém místě těla se teplota měří.
Ziad Obermayer a jeho spolupracovníci z Harvard University provedli bezmála čtvrt milionů velmi důkladných a přesných měření tělesné teploty u více než 35 000 pacientů. Jako průměrná jim vyšla tělesná teplota 36,6°C. Výsledky svého bádání zveřejnili v předním lékařském časopise The BMJ.
Z měření Obermayerova týmu vyplynulo hned několik jednoznačných trendů. Starší lidé mají tělesnou teplotu nižší. Svou roli hraje i etnická příslušnost a pohlaví. Nejvyšší průměrnou tělesnou teplotu měly ve sledovaném souboru dobrovolníků Afroameričanky, i když se od „nejstudenější“ části populace lišily jen o 0,05°C.
Při některých onemocněních byla patrná tendence k nižší tělesné teplotě. To platilo např. o nedostatečné funkci štítné žlázy. Opačný trend k vyšší tělesné teplotě, byť jen o 0,02°C, byl patrný při nádorových onemocněních. Lidé, kteří měli tělesnou teplotu oproti průměru populace vyšší o více než 0,15°C, čelili v následujícím roce o 8% vyššímu riziku úmrtí.
Bonus: Výsledky studie o vývoji konzumace vína ve Velké Británii
Závěrem je třeba upozornit, že výše zmíněná studie vyšla ve vánočním čísle The BMJ. To je už tradičně pojato tak trochu silvestrovsky a publikuje vždy sérii článků, které se sice opírají o standardně získaná data, ale často si volí nezvyklá témata či neortodoxní náhledy.
Na sklonku roku 2017 si tak mohli čtenáři The BMJ přečíst i studii o vývoji konzumace vína ve Velké Británii z pera týmu vedeného Theresou Marteauovou z věhlasné University of Cambridge.
Jako ukazatel si vědci zvolili změny v objemu více než 400 číší na víno používaných během posledních tří staletí. Potřebné údaje čerpali z muzejních sbírek, katalogů z aukcí i z internetových katalogů současných prodejců skla.
Výsledek jejich průzkumu je zajímavý. Za tři staletí se zvětšil objem číší na víno více než šestkrát, přičemž nejprudší nárůst je patrný v posledním čtvrtstoletí. Jestliže kolem roku 1990 se pohybovala průměrná velikost prodávaných číší na víno kolem dvou a půl deci, v roce 2016 se už jejich objem blížil k půllitru.
Na zvětšování číší působila celá řada faktorů. Promlouval do něj například pokrok ve sklářských technologiích. Výrobu větších a přitom méně křehkých číší a pohárů usnadnil například vynález olovnatého křišťálu na konci 17. století.
Významnou roli sehrál i celkový nárůst výroby vína ve světě, vývoj jeho cen a v neposlední řadě i reklamní kampaně. Raketový nárůst objemu číší na víno v posledních desetiletích jasně dokumentuje rostoucí oblibu tohoto nápoje mezi obyvateli Britských ostrovů. Konec roku 2017 to zcela jistě potvrdil.
Pramen: The BMJ a The BMJ