Historie | Osobnosti počítačové historie | IT Osobnosti

Kdo dal počítačům okna, kurzor a myš: Douglas Carl Engelbart

  • Douglas Engelbart je opomíjenou osobností počítačové historie
  • Věděl, jak bude pohodlné ovládat počítače, i když k tomu ještě neměly výkon
  • Za vynálezem myši a systému s okny nestojí Steve Jobs a Apple
Kapitoly článku

Jen málokdo z hrdinů revoluce v počítačích, která zcela změnila naše životy, má „na triku“ tolik originálních nápadů a konceptů, z nichž se posléze vyvinulo to, co v souvislosti s ovládáním počítačů považujeme za samozřejmé. Zároveň je velice zajímavé, že jakkoliv šlo o nesmírně unikátní průkopnické dílo, Douglas Engelbart v jistém smyslu připomíná Járu Cimrmana jako „sopku, která zasypala sama sebe“.

Vše v podstatě pouze načrtl, nic pořádně nedotáhl do použitelného konce. Ve chvíli, kdy se mikropočítače staly relativně dostupnými pro obyčejné (bohatší) lidi, zažil Engelbart ústup ze slávy a další pokračování mikropočítačové revoluce již sledoval jen jako zanícený divák. Ba dokonce byl téměř zapomenut. Dnes se to pokusíme napravit.

Víc hlav víc ví

Narodil se v roce 1925 v Portlandu v Oregonu, kde také vyrostl a vystudoval základní a střední školu. Jeho dětská léta nám historie zastírá mlčením. Nevíme, zda se jako mladý po vzoru jiných průkopníků pouštěl do stavby různých elektronických přístrojů, zda udivoval okolí svými studijními výsledky, stavěl vejce na špičku...

Douglas Engelbart

Inženýr a vynálezce, který se zabýval možnostmi pohodlnější interakce lidí a počítačů. Vynalezl počítačovou myš a operační systém s okny.

  • narození: 30. ledna, 1925
  • úmrtí: 2. července, 2013
  • původ: USA

A tak lze pouze konstatovat, že vystudoval základní a střední školu, načež do jeho osudů zasáhla válka. Sice stále ještě studoval (nijak významnou Oregon State College), ale ani to jej neuchránilo před náborem do armády. Na dva roky skončil jako radarový operátor na jednom z malých filipínských ostrovů. A tam si v jakési slaměné chatrči na kůlech přečetl vizionářský článek Vannevara Bushe „As We May Thing“, který jej zásadně popostrčil vstříc experimentům s počítači.

Po válce univerzitu dokončil, pracoval v NACA (předchůdce NASA) a seznámil se se svou budoucí ženou Ballard, kterou si vzal v květnu roku 1951. Ovlivněn nadcházejícím sňatkem se rozhodl, že je nutné učinit svět lepším. V tom věku a situaci se podobné nadšení tak nějak dá očekávat.

Engelbart soudil, že to hlavní, na čem je třeba zapracovat, je mezilidská komunikace. Věřil, že stroje nám mohou pomoci, abychom dali hlavy dohromady a dílo se podařilo lépe a radostněji. Prostě, jak říká lapidární lidová moudrost, víc hlav víc ví. Engelbart si kromě toho jako první uvědomil, že by to mohly být právě počítače, kdo by s tou kolektivní moudrostí mohly lidstvu helfnout. Ale k tomu bude potřeba, aby se snadněji ovládaly, byly přístupnější a používalo je více lidí.

Za lepší ovládání počítačů

Věren svému předsevzetí pokračoval ve studiu na univerzitě v Berkeley, kde získal postupně inženýrský diplom i titul Ph.D. Stal se členem týmu, konstruující počítač CALDIC a po doktorátu i nějaký čas učil, nicméně tato práce jej nebavila, protože se neměl čas věnovat své vizi na vylepšení používání počítačů.

736615535
Douglas Carl Engelbart

Z tohoto důvodu přešel do Stanfordu, kde v rámci Stanford Research Institute postupně počátkem šedesátých let založil výzkumné centrum nazvané „Augmentation Research Center”. Jeho výzkumný program byl stále stejný. Vylepšit ovládání počítačů a možnosti komunikace.

Po celá šedesátá a sedmdesátá léta zkoumal a zkoumal a od roku 1964 mu významnou měrou přispívala státní agentura DARPA, která podnítila vznik internetu a mnohého dalšího. S přibývajícími léty a dotacemi ovšem mnozí z tehdejší vědecké komunity vyjadřovali podiv nad tím, co to tam ten Engelbart vlastně pořád vymýšlí. Ne snad, že by vůbec nic netušili, protože své myšlenky představil v několika článcích. Přesto se to nechápání pomalu vzmáhalo.

Abychom tento fakt pochopili, musíme se podívat na tehdejší ovládání počítačů. Předně se jednalo o mamutí sálové stroje, případně o sice menší (velikosti ledničky), ale stále ještě mohutné minipočítače. Vzhledem k jejich ceně se počátkem šedesátých let (taktéž i díky sponzoringu DARPy) objevil nový koncept – sdílení strojového času.

Aby byl takový velký a drahý počítač smysluplně využit, připojilo se k němu více terminálů a zároveň na něm pracovalo mnoho různých uživatelů. Tento způsob práce byl mnohem pokročilejší, než dosavadní dávkové zpracování výpočetních úloh. Konečně bylo možné počítačovou techniku dát demokraticky k dispozici mnohem většímu okruhu zájemců.

Je třeba si ovšem uvědomit, že ani ty terminály tak nějak nebyly zrovna tím, co bychom dnes očekávali. Zprvu šlo o klávesnice podobné většímu psacímu stroji (neboť byly často používány klasické dálnopisy), na nichž jste naťukali příkaz, který byl terminálem vytištěn na papír, no a po obdržení reakce od počítače byla tato vytištěna rovněž. Luxusnější verze nabízely tisk dvěma různými barvami, abyste na první pohled rozlišili svůj příkaz od dat z počítače.

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,