Win-Lose, nebo Win-Win?
Výše popisované aktivity „velkých jmen“ ze světa hudby pochopitelně souvisí s tím, že objemy výnosů z prodeje hudby celkově klesají, a to už delší dobu. V poslední době se ale tento pokles přeci jen zpomalil: například česká IFPI hlásí za první tři kvartály loňského roku pokles výnosů o 8 procent. Asi nejvíce se na poklesu podílí prodej CDček: třeba jen v ČR se v době největšího boomu prodalo na 9,5 milionu nosičů, zatímco v roce 2006 to bylo jen 3,11 milionu (zdroj). Naopak rostou prodeje hudby v elektronické podobě, a to výrazným tempem: meziroční nárůst mezi lety 2006 a 2007 odpovídá (podle výroční zprávy IFPI) 40% (ze 2,1 na 2,9 miliardy USD celosvětově), a pro rok 2007 hlásí česká IFPI nárůst již o 88 procent. Celkově ale tento nárůst nestačí kompenzovat úbytek výnosů z prodeje klasických nosičů, takže celkově dochází k poklesu ročních výnosů (celosvětově) o cca 10 procent. I proto, že prodej hudby v digitální podobě zatím představuje jen asi 15 prodej veškerého prodeje hudby.
Není jistě těžké pochopit, jak moc se takovéto změny zajídají tomu, koho se dotýkají, a jak moc by chtěl zastavit vývoj a vrátit vše do původního stavu. Jenže právě to nejde, ani sebevětším tlakem, lobováním či přímo zastrašováním kohokoli. I jiná odvětví lidské činnosti byla vystavena zásadním změnám a musela se jim přizpůsobit a reagovat na ně. Tak proč by právě velký hudební průmysl měl být nějakou výjimkou?
No, možná si to už uvědomuje. Někteří jeho největší hráči už zjistili, že cesta represí a hrozeb není účinnou cestou boje proti porušování autorských práv – a že takovou cestou je pouze nabídnutí reálných a schůdných alternativ, respektujících jak autorská práva, tak i realitu dnešního světa i dnešních technologií. Jako třeba on-line prodej hudby v digitální podobě, bez DRM a bez omezení na „přehrávací platformu“, navíc podle skutečného výběru zákazníka (a nikoli jen „v balíčku“ s dalšími skladbami, které zákazník musí zaplatit také, aniž by o ně měl zájem). Dovolil bych si to shrnout tak, že musí jít o řešení, které bude výhrou i pro zákazníka. Nikoli o takové řešení, které by přineslo vítězství právě a pouze velkým jménům ze světa hudby, a ostatní porazilo.
Blíží se konec prostředníků?
Jenže je zde ještě jeden aspekt, který osobně považuji za ještě významnější. Jde o to, že svět hudby byl tradičně „tažen“ velkými společnostmi, které fungovaly jako prostředníci mezi autory a umělci na straně jedné, a „konzumenty“ (spotřebiteli, zákazníky) na straně druhé. Bylo to nutné proto, že náklady na pořízení nahrávek a jejich propagaci a distribuci byly velké, stejně jako organizační předpoklady a další náležitosti. Tomu pak odpovídala i dělba generovaných výnosů: jejich největší část zůstávala právě těmto prostředníkům. Stejně tam měli tito prostředníci asi největší „moc“ k rozhodování o tom, kdo, co a jak uspěje, prosadí se, či zda naopak skončí v propadlišti nezájmu.
Dnes je ale situace jiná. Díky technologiím i díky Internetu jsou oba „krajní konce“ na prostřednících podstatně méně závislé. Autoři si dnes mohou nahrávat, vydávat i distribuovat svá díla plně ve vlastní režii. Dokonce velmi úspěšně. A žádné prostředníky, navíc zatížené obrovskou režií, k tomu nepotřebují. Hezky to nedávno zaznělo od samotných hudebníků:
„Gramofirmu dnes člověk nepotřebuje, všechno si uděláme sami,“ řekl Právu Zdeněk Vřešťál ze skupiny Nerez, která svá poslední alba vydala ve vlastním nákladu. V příštím roce takto vyjde například i nové album Dana Bárty. Gramofirmy budou umělci využívat především jako distributory.
Takže se asi nemůžeme moc divit těmto prostředníkům, že se ve své agónii chytají každého stébla, o kterém si myslí, že by jim pomohlo zastavit vývoj, vrátit vše zpět a vynutit si obnovení svých pozic. Někde možná mohou slavit nějaký dílčí úspěch, jako třeba ve Francii. Ale v dlouhodobém výhledu nemají (podle mého názoru) šanci.