Když jsem si poprvé připravoval přednášku, na které jsem měl laické veřejnosti představit práci nevidomého s počítačem a konkrétně řešení, na jehož vývoji se podílím, zjistil jsem, že vlastně musím nejprve vysvětlit, kdo to ti nevidomí jsou a jak vypadá jejich svět. Stejně to zamýšlím udělat i nyní a tak jsem tento článek rozděli na dvě části: úvod do světa nevidomých a techničtější povídání o tom, jak to tedy na tom počítači v praxi funguje.
Pokud jsou někteří z mých čtenářů sami nevidomí, pak jim tato první kapitola asi k ničemu nebude a mohou jej v klidu přeskočit. A nebo mohou v diskuzi pod článkem opravit jednu z mých mnoha neznalostí. Jako vidící mohu podat jen neúplný obrázek, v mnoha ohledech velmi nepřesný až zavádějící. Takový, jaký jsem si utvořil na základě vlastní zkušenosti s nevidomými lidmi. Mějte to tedy prosím na paměti a berte to právě tak, jako rozdělaný obrázek.
Tedy kdo jsou nevidomí? První podstatný poznatek je, že většina nevidomých jednou viděla, nejsou tudíž nevidící od narození. Zkuste si tedy představit svět, do kterého se probudíte na nemocničním lůžku po těžké autonehodě, nevydařené procházce v lese nebo nějakém zpropadeném infekčním onemocnění. Zkuste si představit svět, ve kterém se octnete, až opustíte bránu nemocnice. Jak se zorientuje doma? Napadlo vás, že ani taková jednoduchá věc, jako najít kliku od dveří, nemusí být pro nezkušeného vůbec triviální, když na ní nevidíte? Byla vpravo nebo vlevo? A jak vysoko? Jak se najíte, když na talíř nevidíte? Někdo vám popíše, co tam máte, ale co pak? Jak si vyperete ponožky, když potom neuvidíte na to, abyste je dali správně dohromady? Jak se budete orientovat na ulici, až půjdete do práce? Jak projdete poslepu tím otevřeným prostorem, kde se nemáte čeho chytit, např. ve vestibulu metra? A do jaké práce vlastně? Co tam budete dělat, když na to neuvidíte? A co doma, až se vrátíte, čím se zabavíte? To je spousta otázek, které bych vám doporučoval teď ještě jednou pomalu projít a představit si, abyste dokázali trošku porozumět problémům, které musí takový nevidomý řešit. A není to snadné, protože mi vidící takové věci bereme jako samozřejmost a vůbec o nich neuvažujeme.
Historicky vidím věc ve třech základních rovinách. V pravěku, pokud jste oslepli, neměli jste mnoho šancí přežít. Nedokázali jste shánět potravu a tak jste byli odsouzeni k záhubě nebo pouze k základnímu přežívání. Později se o vás již společnost do jisté úrovně postarala, ale těžko se dá hovořit o nějaké samostatnosti. Většina nevidomých prostě přežívala, zavření doma, bez nějakého rozumnějšího zaměstnání. Dnes už se situace naštěstí změnila. Nevidomí se mohou samostatně pohybovat, mohou si najít zaměstnání, cestovat, starat se o byt, sportovat, prostě většinu věcí, které dělají vidící. Stále se zvyšuje okruh věcí, které nevidomí mohou dělat samostatně bez toho, aby jim pomáhal někdo, kdo vidí. Je ale podstatné uvědomit si, že tento stav není nijak samozřejmý a že ho bylo dosaženo až poměrně nedávno. Vždyť takové obyčejné braillovo písmo pochází až z devatenáctého století a známá bílá hůlka se v této formě začala používat až po první světové válce!
Slepci, ale i "jen" těžce zrakově postižení, mají dnes k dispozici širokou řadu různých pomůcek a technik, pomocí kterých se dokáží ve světě, kde drtivá většina lidí přijímá kolem tří čtvrtin veškerých informací zrakem, docela dobře orientovat.
Celá filosofie integrace nevidomých do vidící společnosti staví na tom, že fakt, že člověk nevidí, přeci nic nemění na tom, co je to za člověka, na jeho povaze a intelektu. Nemoci využívat jeden ze svých smyslů je jistě obtíž, se kterou se musí každý vyrovnat, ale neznamená to, že by člověk rázem musel přestat žít a být užitečný. Svět kolem se přeci nezmění. Kdesi jsem slyšel takové hezké přirovnání, že když vyslovujete spojení ,,nevidomý člověk``, měli byste klást důraz na slovo ,,člověk`` a brát slovo ,,nevidomý`` jen jako přívlastek k tomu člověku. Když ztratí člověk zrak, jde především o to, aby se naučil různé techniky, jak jej pro zvládání různých situací nahradit jinými smysly. A často to není zase tak složité, jak by se vidícímu zdálo. Jde spíš o to, že na to nejsme zvyklí, protože jsme to nikdy nezkusili. Když nevidomý toto zvládne, může dále fungovat tak, jako fungoval předtím, protože nic jiného se nemění. Kdysi byla tato laťka příliš vysoko a nevidomí se nikdy mezi vidící nějak výrazněji zařadit nedokázali, ale věřím, že dnes již ta bariéra zas tak velká není a daří se ji postupně snižovat. A to je přeci úžasná věc.
Jedním z dobrých přátel nevidomého člověka je již zmíněná bílá hůlka. Ta slouží především k orientaci v prostoru, když chce nevidomý někam dojít. Každého asi napadne, že tím, jak si s ní nevidomí šmátrají před sebou, získávají informaci o tom, kde se nacházejí jaké překážky a jak se jim vyhnout. Hůlka má ale více funkcí. Tím, že s ní ťukáte, máte také informaci o povrchu: poznáte trávu vedle chodníku, poznáte louži. Nejen to, bílá hůlka slouží i jako symbol nevidomých. Když přijdete s hůlkou na přechod, řidič pozná, že nevidíte. Když jdete po chodníku, možná vás někdo upozorní na nebezpečí, které byste jinak přehlédli. V dnešní době digitálních technologií přibyla bílé hůlce ještě jedna důležitá funkce. Taková hůlka totiž nemusí být jen dutá plechová konstrukce, ale může ukrývat jakýsi dálkový ovladač. Například v městské hromadné dopravě pak na jeho stisknutí zareaguje reproduktor v autobuse či tramvaji tím, že vám řekne číslo a cílovou stanici.
Na mnoha místech, kde je vysoká pravděpodobnost výskytu nevidomých a kde by byla navigace jinak problematická, např. v metru, jsou umístěny tzv. zvukové majáčky, které také reagují na stisk ovládání na bílé holi. Nevidomý může snadno sluchem identifikovat, odkud zvuk přichází, a ví, kam se vydat. Taky jste se vždycky divili, co to tam na Muzeu v Praze tak divně pípá? A když už jsme v metru, hádejte proč jsou po obou stranách na zemi vyryté ty drážky.
Jiným velkým pomocníkem je také již zmíněné Braillovo písmo. To pochází z hmatového kódu, který byl původně vymyšlen vojáky, aby mohli číst důležité zprávy i za tmy, bez toho, aby se odhalili. Jeden braillský znak se skládá ze šesti teček, které jsou vytisklé do tuhého papíru tak, aby vystupovaly a daly se poznat hmatem. Skupiny znaků pak tvoří slova a věty tak, jako bychom je psali v latince. Nevidomý pak po znacích přejíždí prsty a hmatem je identifikuje. Čtenáře asi překvapí, že zkušení nevidomí čtou v braillském písmu stejně rychle, jako by vidící četl černotisk. Také existují malé tabulky, s pomocí kterých si může nevidomý dělat poznámky, tak jako by si je vidící načmáral na papír, braillské psací stroje a braillské počítačové tiskárny. Obecně je jediná potíž v tom, že znaky v braillově písmu jsou oproti černotisku docela velké a jelikož jsou ještě vystouplé a na tuhém papíře, zabírá to dost místa a taková brailská kniha má formát A4 a většinou jde spíš o knih několik.
V poslední době ke všem těm nepostradatelným pomůckám přibyly ještě počítače. To byl obrovský pokrok, jen si uvědomnte, kolik věcí člověku počítače umožní. Přístup na internet jako obrovskou studnu informací, e-mail, tvorba dokumentů, něco tak obyčejného jako zápisník stejně jako mnoho specializovaných aplikací. S počítači se tak otevírá nová, široká oblast, ve které mohou nevidomí dělat téměř vše, co mohou dělat i vidící lidé. Vždyť existují i nevidomí programátoři!
Například při čtení knih byli nevidomí dříve odkázáni na braillská vydání, záznamy na páskách a nebo lidského pomocníka, ale dnes již si mohou dokonce sami scannovat obyčejné knihy v černotisku nebo využít nabídky některé z elektronických knihoven, kterých je mnoho určeno primárně vidícím. Podobné je to třeba s dopisy. Lze snad od vidících očekávat, že budou nevidomému psát v Braillu? Ale napsat e-mail je dnes snadné a počítač snadno umožní prohlédnout si jej na braillském řádku.
Se všemi těmito možnostmi je počítač pro nevidomé výborný nástroj k vykonávání nějaké rozumné práce. Nevidomí samozřejmě, tak jako nikdo, nechtějí být vyčleňováni ze společnosti, chtějí pracovat (pracovat tak, aby to mělo smysl, ne tak, aby je musel každou chvíli někdo obskakovat) a i jinak se účastnit normálního každodenního života, pokud možno co nejsamostatněji.
A počítač je jedním z takových ostrůvků, kde se bariéra mezi člověkem vidícím a nevidícím do velké míry smývá. Nevidící používá do velké míry stejné aplikace jako vidící. Má stejné možnosti. Není svým postižením oproti ostatním tolik handicapován. Nejde tolik o to, že by byl nevidomý, ale co ve skutečnosti umí nebo jakým je člověkem.
A o to tu přeci jde, ne?
V další kapitole si podrobněji o Brailských řádcích, syntéze řeči a o aplikacích, které vyvíjíme v rámci projektu Free(b)Soft pro platformu GNU/Linux: univerzální rozhraní k řečové syntéze, ozvučení editoru GNU Emacs, český syntetický hlas a dalších.
