Internetovým providerům ukrajují až 90 % kapacity, ale ustřihnout se je zatím nikdo neodvážil.
Výměnné (P2P) sítě zůstávají několik let po zániku původního Napsteru internetovým fenoménem gigantického rozměru. Nejenže v nich provoz nijak neutichl, ale naopak roste měsíc po měsíci. Tak, jak roste počet uživatelů s vysokorychlostním trvalým připojením (kabel, ADSL atd.), vzrůstá zátěž páteřních sítí – dříve si uživatel na modemu stáhl písničku a odpojil se, dnes nechává jet počítač 24 hodin denně a na půlmegabitové lince bez problémů „nakroutí“ několik gigabajtů každý den, a to se ani nemusí moc snažit. Však to nový pevný disk o kapacitě 200 GB v pohodě vstřebá a co se nevejde, se vypálí na DVD.
Podle některých názorů tvoří P2P provoz až 90 % kapacity internetových páteřních sítí; jiné statistiky uvádějí hodnotu okolo 70 %. Přesné číslo nelze zjistit, protože samozřejmě pro každou síť je jiné, a navíc výměnné systémy ve snaze ošálit různé blokovací mechanismy volí pro komunikaci náhodné porty, takže monitorovací systém není schopen dobře provoz P2P sítí identifikovat. Na druhé straně uživatelé těchto sítí tvoří jen asi čtvrtinu všech uživatelů internetu a ti, kteří je využívají s vysokou intenzitou, tudíž mají na svědomí polovinu celého internetového provozu, tvoří jedno až dvě procenta všech uživatelů. Problém ale doléhá na všechny – vinou často zahlcených páteří trpí i ti uživatelé, kteří stahují málo.
Někteří provideři (ISP) se snaží zavádět tzv. Fair User Policy (FUP), někdy také zvanou Fair Access Policy (FAP). Jde o jedno a totéž: uživateli, který příliš vytěžuje síť, je jeho konektivita dočasně přiškrcena a kohoutek je otevřen obvykle zase až za 24 hodin nebo později. Jiná, podobně nepopulární metoda spočívá v platbě za downloadovaná data. Jsou tato opatření „férová“, jak je v jejich názvu, nebo naopak?
Argumenty jsou pro i proti. Můžeme říkat, že když si někdo koupí půl gigabitu, tak si koupil půl gigabitu s plným právem ho nepřetržitě využívat na plnou kapacitu. Něco jako „koupil jsem si dálniční známku, můžu jezdit po dálnici tam a zpátky do omrzení“. Jenomže na dálnici také samozřejmě platíte za každý kilometr - benzinem a opotřebením auta. Providera, který nakupuje kapacitu, stojí „stahovač“ mnohem víc než uživatel, který výměnné systémy nepoužívá, oba ale platí stejně – to „férové“ není, protože v důsledku pak skromní uživatelé vlastně platí část nákladů i za „stahovače“. Ceny za konektivitu jsou pochopitelně stanoveny tak, aby provider počítal s tím, že koupená hodnota konektivity bude využívána jen zlomkovitě; kdyby všichni připojení uživatelé využívali neustále svou konektivitu na maximum, internet by se okamžitě zahltil.
P2P sítě mají na internet ještě jeden pozoruhodný efekt. Jejich využívání je symetrické: download rovná se upload. Před P2P sítěmi bylo využívání internetu na poslední míli nesymetrické – download řádově převyšoval upload, a proto se také etablovalo připojení k síti pomocí nesymetrických připojení, kde je kapacita uploadu menší, někdy skutečně až řádově, než kapacita downloadu (typické jsou právě sítě typu ADSL). V těchto případech navíc často využití uploadu na plnou kapacitu okamžitě „zkripluje“ kapacitu downloadu, a výsledkem jsou uživatelé ještě naštvanější než dříve.
Internetoví provideři se s těmito jevy snaží bojovat, ale spíše neúspěšně. Docela „férovým“ řešením by bylo upřednostnění „ne-P2P“ provozu před P2P: s tím by byli běžní uživatelé spokojeni a uživatelé P2P by nepřišli o svou milovanou hračku, ani by se její výkonnost citelně nesnížila. To ale není technicky, ani prakticky možné, protože P2P programy často skrývají svou identitu, využívají porty určené pro jiné účely (i např. port 80 určený pro web) apod. Provider tak nemůže snadno zjistit, co je a co není P2P provoz, aby mohl řídit pioritu paketů. Ze stejného důvodu není možné P2P sítě zakázat, protože by to odnesly desítky dalších služeb. Aby se odlehčilo páteřním sítím, mohli by provideři přistoupit k technicky velice elegantnímu řešení – nejčastěji vyměňované soubory by „kešovali“ (opět platí, že většinu z P2P provozu tvoří „hity“ v hudbě a filmu, zbytek je zanedbatelný). Dostávají se tím však okamžitě do legálních problémů, protože náhle tato nelegální data skladují na svých serverech.
Řešení, které se v praxi často používá, ale moc se o něm nahlas nemluví, spočívá právě v omezování uploadu. Provider uživateli přiškrtí upload i na minimální hodnotu potřebnou k běžnému provozu (web+e-mail), takže většina uživatelů nic nepozná a menšina, která provozuje P2P sítě, je zticha, protože ví, že stejně provozuje cosi na hranici legality.
P2P sítě jsou v podstatě „hackerským“ produktem, ve kterém žádná pravidla hry neplatí a nikdo je ani neočekává. Horší ale je, když se k podobným „hackerským“ pravidlům uchylují i ISP, zejména když to nesdělí svým zákazníkům. Je zcela v pořádku, když ISP stanoví pravidla hry, která např. vyblokovávají P2P sítě nebo podstatně zhoršují možnosti jejich využívání – musí to ale svým zákazníkům sdělit. Bohužel většina providerů, jak u nás, tak v zahraničí, ve vztahu k zákazníkům umí definovat smluvní podmínky pouze hodnotou (maximální) konektivity, někdy jen v downloadu – a to je za dnešní situace už téměř nepřípustné.
