Nevyžádaná a obtěžující pošta plná reklamních nabídek by mohla brzy zmizet z našeho života. Čeští zákonodárci o několik měsíců předběhli dokonce USA a EU a postavili spam mimo zákon pod pohrůžkou vysokého finančního postihu.
V sobotu 1. června nabývá účinnosti zákon 138/2002 Sb., který vymezuje nová pravidla pro zadavatele, zpracovatele a šiřitele reklamy. Druhý paragraf může podle odborníků sloužit i v boji proti spamu – nevyžádané a obtěžující reklamě rozesílané e-mailem:
Zákon 138/2002 Sb., § 2, odst. (1) Zakazuje se
e) šíření nevyžádané reklamy, pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje.
Spam, odborně nazývaný jako opt-out advertising, obvykle splňuje dokonce obě náležitosti. Nevyžádaná pošta v e-mailu je jistě obtěžující, a vzhledem k tomu, že její doručení hradí adresát, vznikají mu tím tedy i výdaje, jakkoli jsou zanedbatelné.
Jak se ale pustit do boje se spamery? To už tak jednoduché není. Se svou stížností se musíte obrátit na živnostenský úřad, příslušný k sídlu osoby odpovědné za dodržování zákona (pravděpodobně podle sídla šiřitele reklamy). Spameři ale svou identitu kryjí, a proto budete muset spolehnout, že když odhalíte alespoň jednoho z řetězce zadavatel–zpracovatel–šiřitel (viz § 2, odst. 4, 5, 6), že příslušný živnostenský úřad využije pravomocí daných mu zákonem a zbylé články dohledá a předá stížnost k vyřízení tomu úřadu, kterému bude ve výsledku příslušet. Nejsnáze lze zjistit, v čí prospěch je reklama šířena. Otázkou je, zda se podaří danému subjektu prokázat, že reklamu zadal.
Druhý zádrhel připravili zákonodárci v definici šiřitele reklamy (§ 2, odst. (6)), z níž není zřejmé, zda lze za šiřitele považovat také majitele poštovních serverů, přes něž je reklama k adresátovi šířena (i v České republice je běžné, že ISP instalují na své servery protispamové filtry). V případě reklamy distribuované do schránek patrně nikdo nepochybuje, že šiřitelem je ten, kdo do schránky reklamu vhodí. U elektronických médií, kdy nelze doručení považovat za akt svobodné vůle (například u Českých Radiokomunikací přenášejících televizní signál), je výklad složitější a zůstane patrně až na soudu, na který se může obrátit první neprávem (?) postižený správce poštovního serveru.
Pokuta, která spamerům ve správním řízení hrozí, může dosáhnout až do výše 2 000 000 korun podle závažnosti provinění, přičemž pokuta může být uložena i opakovaně. Vedle zadavatelů, zpracovatelů a šiřitelů ještě hrozí postih do výše sta tisíc i ostatním osobám, které citovaný zákon poruší. Vedle pokuty od živnostenského úřadu by se měli spameři připravit také na šetření Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), jehož úředníky bude patrně zajímat, jakým způsobem šiřitel získal seznam osobních e-mailových adres, a zda je použil legálním způsobem.
V tisku se po schválení zákona objevily informace, které hranici mezi legálností a nelegálností spamu staví až k datovému objemu 100 MB. Redaktor tehdy pravděpodobně vycházel z ceny přenosu těchto dat pro koncového zákazníka, aby vypočítal finanční újmu dostatečně vysokou k ospravednění nákladů na úřední zásah. Nehleděl patrně k tomu, že mezi podmínkou výdajů a obtěžování adresáta stojí spojka „nebo“, jež podmínky činí zástupnými. Krom toho, pokud má e-mail doručený k jednomu adresátovi objem 20 KB (velikost doporučovaná pro newslettery), pak u tisíce adresátů jde o 19,5 MB, u deseti tisíc adresátů o 195 MB. Vzhledem k tomu, že spamy bývají rozesílány třeba až statísíci příjemců, překonání smyšlené hranice 100 MB není nijak náročné. Živnostenský úřad by si tedy měl vyžádat i úplný seznam příjemců reklamního sdělení (může mu jej poskytnout případně i ISP spamera), aby byl s to přesně odpočítat finanční postih, protože i u ostatních adresátů se dá považovat nevyžádaná reklama za obtěžující a náklady vznikají všem (dokonce i správcům tranzitních serverů a linek). Nikde v zákoně ovšem není hranice objemu dat stanovena.
Ačkoli je zákon 138/2002 možné aplikovat na spam, nemusí se jej obávat šiřitelé reklamy na webu. Přestože i reklamní bannery mohou být obtížné a za jejich doručení platíme, zákaz z § 2 se vztahuje pouze na vyžádanou reklamu, kdežto reklama na webu je už z podstaty protokolu HTTP doručována výhradně na vyžádání (request).
Zákon nabývá účinnosti již v sobotu, avšak po dobu dvou let se nevztahuje na reklamní kampaně realizované na základě smluv uzavřených před jeho účinností.
