Zřizujeme malou domácí síť I. – Přemýšlíme o spojení

Vlastnictví dvou či více počítačů se stále častěji stává v našich domácnostech běžným jevem. Překvapivě málo uživatelů je ale schopno vytvořit fungující domácí síť pro sdílení dat nebo internetového připojení. Tento seriál vás provede základy sestavení malé počítačové sítě, která by měla zmíněné požadavky splnit.

Komu je seriál určen? Každému, kdo má doma více počítačů a chce mezi nimi pohodlným způsobem vyměňovat data, sdílet internetové připojení, hrát multiplayerové hry, nebo provádět jakoukoli jinou činnost vyžadující komunikaci několika strojů mezi sebou. Každý, kdo uvažuje o zřízení domácí sítě, jistě ví, k čemu ji právě on bude používat. Doufáme, že užitečné rady zde najdou především uživatelé, kteří zatím v této problematice tápou. To je důvodem, proč se budeme snažit vyhnout zabíhání do (pro tento účel) zbytečných technických podrobností. Je jisté, že každý odstavec by šel rozepsat na několikanásobnou délku. To však není účelem. V prvím dílu si představíme nejrozšířenější technologie, které lze k zasíťování domácích počítačů použít.

Ethernet

Základní možností pro zajištění komunikace mezi jednotlivými stroji je využití klasického ethernetu. Ethernet je protokol pro tvorbu lokálních sítí (LAN). Pro přenos dat se zde používají tzv. UTP kabely. Ty jsou tvořeny čtyřmi páry nestíněných kroucených dvoulinek (Unshielded Twisted Pair) a jsou zakončeny koncovkami typu RJ-45. Nejjednodušší způsob, jak se k takovýmto kabelům dostat, je zakoupit si již hotové. Obvykle tak získáte kabeláž kategorie 5e, což je kvalitativní měřítko přenosové schopnosti kabelu. Označení 5e plně vyhovuje pro použití jak ve 100 Mbit tak v 1 Gbit ethernetu. Maximální délka spoje by v obou případech neměla překročit 100 metrů.

Při popisu kabeláže jsme narazili na některé termíny, které nemohou zůstat nevysvětleny. 100 Mbit a 1 Gbit ethernet jsou označení pro dvě různé generace ethernetu. Určují maximální dosažitelné rychlosti za jednu sekundu. Pokud ve své domácí síti neplánujete například vyčlenit jeden počítač jako souborový server, je téměř zbytečné investovat do pořízení dražšího gigabitového zařízení.

Existují dvě možnosti, kterými lze propojit počítače prostřednictvím ethernetu. Můžeme použít přímé propojení dvou počítačů jedním kabelem. Ten musí být tzv. křížený. To znamená, že má některé vodiče prohozené. Schéma takového kabelu lze pro názornost najít například zde. Nevýhoda tohoto řešení je zjevná. Lze tak spojit vždy pouze dva počítače k sobě. Toto řešení je rovněž velmi nepraktické například pro sdílení internetu, neboť vyžaduje, aby stroj, který má vlastní konektivitu, neustále běžel, pokud chce této konektivity využívat i druhý napojený počítač.

Schéma zapojení sítě: Křížený kabel mezi huby nebo switchi a mezi PC (červený). Rovný kabel mezi switchem a PC (modrý). Zdroj: TechInfo

Druhou možností je využití hubu nebo switche. Oboje jsou velmi zjednodušeně síťové uzly, jakási centra sítě, na něž jsou napojeny všechny počítače. Přesto je mezi nimi rozdíl. Hub, neboli rozbočovač, rozesílá signál putující sítí všem připojeným počítačům a nezajímá se o to, který z nich vlastně měl být adresátem. Naproti tomu switch (přepínač) posílá data opravdu jen těm počítačům, kterým byla určena. Tím se samozřejmě dosahuje většího výkonu, neboť síť není zahlcena zbytečnými datovými přenosy. Pro budování vaší sítě doporučujeme z této dvojice používat spíše switche. Cena těch nejjednodušších se pohybuje v řádu stokorun. Počítač se k switchi připojuje „rovným“ (tedy ne kříženým) UTP kabelem. Většinu switchů lze i spojovat mezi sebou. To by se mělo dělat pomocí křížených kabelů. Ne každý switch však je na křížení citlivý. Častou funkcí je automatická detekce kabelu, která zajistí funkčnost i v případě použití nevhodného vodiče. Ani využití switche však neodstraní potřebu mít jeden z počítačů stále zapnutý pro zajištění sdílení internetového připojení.

UTP kabel

Základem pro zřízení sítě postavené na ethernetu by tedy měl být switch. Ten pořizujeme podle počtu počítačů, které lze k němu připojit. Cena se u 100 Mbit zařízení pohybuje pod tisícem korun. Dále potřebujeme vhodné kabely. Ty lze koupit již hotové, nebo nechat v obchodě vyrobit. UTP vyrobené v obchodě bývají obyčejně dražší. Ceny jsou rozmanité, ale lze vycházet z hodnoty od 10 Kč za metr. A konečně nezbytná je v každém připojeném počítači síťová karta. Většina současných základních desek ji má integrovánu. Pokud takovou desku nevlastníte, pořízení jednoduché karty pro PCI slot je otázkou stokoruny. Cena zařízení schopných pracovat s rychlostí 1 Gbit/s dosahuje několikanásobku 100 Mbitových.

Wi-Fi

Pokud vám z jakéhokoli důvodu nevyhovuje možnost ethernetu, existuje jeho bezdrátová alternativa. Řeč je o propojení pomocí rádiových vln, tedy Wi-Fi. Existují dvě možnosti, jak vytvořit bezdrátovou síť. Buď použitím režimu ad-hoc, nebo pomocí centrálního přístupového bodu (access point, AP). Pro vytvoření obou druhů propojení musí počítače disponovat Wi-Fi kartou. Ty bývají investicí začínající na několika stokorunách. Režim ad-hoc je přímé propojení několika karet. Funkční spojení je možné vytvořit pouze v případě, že signál jednoho každého počítače je dostupný na všech ostatních, tedy všechny počítače na sebe navzájem (rádiově) „vidí“. Rozsah takové sítě nemůže být velký, neboť Wi-Fi signál je poměrně citlivý na překážky a velmi špatně prochází například silnějšími stropy nebo lidskými těly.

Při použití AP se potom jednotlivé počítače vůči němu chovají jako klienty. Access point se stává řídícím centrem sítě, jakousi vzdálenou alternativou ethernetového switche. AP lze pořídit za cenu přesahující tisíc korun. V současnosti jsou nejrozšířenější dva standardy pro bezdrátové sítě. Již ustupující standard 802.11b dosahuje rychlosti až 11 Mbit/s. Novější standard 802.11g dosahuje rychlosti až 54 Mbit/s. Wi-Fi připojení je tedy zásadně pomalejší, než ethernet. Na druhou stranu odpadnutí nutnosti kabelových rozvodů jistě leckoho přesvědčí. Pro zajištění lepší dostupnosti signálu je vhodné vybavit své AP přídavnou výkonnější anténou. Jejich ceny začínají opět v řádu stokorun.

Další možnosti

Před nedávnem byly značné naděje vkládany do přenosu dat pomocí elektrických rozvodů. Technologie homeplug využívá adaptéru, který se připojí do elektrické zásuvky a s počítačem spojí běžným UTP kabelem. Počítače takto spolu komunikují po existujícím rozvodu elektřiny. Přenosová rychlost se pohybuje maximálně v desítkách megabitů za sekundu. Tento způsob propojení je velmi citlivý na kvalitu rozvodů elektrické energie. Dvojice adaptérů vyjde na více než 2 000 korun. Zařízení je na trhu nedostatek a technologie si dosud nedokázala získat dostatečné množství příznivců. Proto se dá předpokládat, že tento způsob sestavování domácích sítí se brzy vytratí.

Existují ještě další možnosti spojení, vesměs zastaralé a překonané. Za všechny jmenujme například možnost propojení dvou počítačů sériovým nebo paralelním kabelem, nebo komunikace prostřednictvím infračerveného portu. Pro finanční nákladnost se ani příliš nevyužívá možnost komunikace přes USB.

V dalších dílech se budeme věnovat pouze domácím sítím zřízeným pomocí ethernetu nebo Wi-Fi. Hned v příštím pokračování seriálu se můžete těšit na objasnění sdílení internetu mezi jednotlivými počítači. Případné dotazy, prosím, směřujte do diskuze. Ty nejzajímavější se potom objeví v závěrečném dílu cyklu.

 

Diskuze (133) Další článek: IFPI oslavuje další vítězství, ZoekMP3.nl uzavřen

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,