Malý výlet do historie osmibitových počítačů

Je tomu již více než měsíc, co jste si i zde na Živě mohli přečíst o tom, že počítač slaví svoje 20. narozeniny. Přesněji řečeno, jednalo se o první IBM PC. Dnes si však povíme o počítačích, které slaví také již zhruba 20 let od svého vzniku, lépe řečeno by mohly slavit, kdyby ještě dnes existovaly. Přesto jsou však nedílnou součástí historie výpočetní techniky, i když jejich vývoj se ubíral jiným směrem, než vytyčily firmy jako IBM, Intel nebo Microsoft. Řeč bude o prvních osmibitových počítačích, které se jako první staly opravdovými "domácími" počítači, i když se samozřejmě používaly i v průmyslu, obchodu a dalších odvětvích, která si dnes již bez počítačů těžko dokáží představit svou existenci.

Troufám si tvrdit, že velká část dnešních starších uživatelů (profesionálů) má s těmito počítači své zkušenosti. Často to byl právě některý z těchto strojů, s nimiž se setkali poprvé a které možná rozhodly o tom, čemu se věnují dnes. Ale počítače nejsou určeny jen k práci a o této platformě to platilo dvojnásob, neboť to byl (kromě specializovaných konzolí) první přístroj, na kterém jste si v pohodlí domácnosti mohli dopřát požitek z hraní her. Právě díky této platformě a programováním her pro ni známe takové firmy jako třeba Microprose, Sierra, EA a velkou řádku dalších. Některé se sloučily v dnešní velké společnosti, jiné již zanikly, ale právě díky hrám a zábavě se počítače rozšířily do domácností a mezi "neodborníky". I když byly vzájemně jak hardwarově, tak softwarově nekompatibilní, přesto nebyl většinou problém s převodem aplikací na různé modely. I přes svoji rozdílnost a při použití různých procesorů byl výkon víceméně stejný (u srovnatelných generací), ačkoliv i tehdy již vznikala (stejně jako dnes) vzájemná a často úsměvná rivalita mezi uživateli.

V našem malém výletu do historie se teď blíže zaměříme na tři typy osmibitových počítačů, které jsou českým fandům asi nejznámější – Sinclair, Atari a Commodore. Tím nechci rozhodně nijak snižovat význam dalších typů, které se zde objevovaly, ať už méně známé značky nebo české klony a napodobeniny (bez hanlivého podtextu, často byly vylepšeny o některé vlastnosti, které originál neměl).

Stejně jako řada jiných pozdějších výrobců počítačů i firma Sinclair původně začínala výrobou různých elektrotechnických zařízení a až později se společně s vývojem tohoto odvětví v druhé polovině dvacátého století zaměřila právě na výrobu počítačů. Firmu založil pod názvem Sinclair Radionics v Londýně roku 1962 sir Clive Sinclair, který se do tohoto podnikání pustil již ve svých 22 letech. Zpočátku firma vyráběla radiopřijímače a další přístroje. Roku 1972 vydělala více než 2,5 milionu liber prodejem přenosných kalkulaček. V roce 1975 začala prodávat první digitální hodinky, později "kapesní" televizi a další výrobky. Roku 1980 se objevuje počítač ZX80. I přes jeho úspěch se dostavují finanční potíže a firma se v roce 1981 dostala do likvidace.

Sir Clive Sinclair se však nevzdal, tentýž rok zakládá firmu Sinclair Research a na trhu se objevuje s obrovským úspěchem počítač ZX81, kterého se během dvou let prodalo na dva miliony kusů.

O rok později, v roce 1982, se i přes úvodní technické chyby objevuje legendární ZX Spectrum, levný počítač, k němuž jste si mohli dokoupit i jednoduché periferie jako např. "kazetový magnetofon" nebo disketovou jednotku na zaznamenávání dat. Klávesnice byla gumová (proto se mu také někdy říkalo "gumák") se 40 klávesami, procesor Z80A byl taktován na 3,5 MHz, obsahoval 16 nebo 48 kB RAM, grafika poskytovala 8 barev v rozlišení 256 x 192 bodů a "zvuk" obstarával jednoduchý jednohlasý speaker.

Po tomto legendárním modelu se ještě objevilo několik dalších typů jako například Spectrum+, Spectrum 128 a další. Poté firmu koupila firma Amstrad, sir Clive se začal plně věnovat svému dalšímu "koníčku" a začal pracovat na novém typu elektromobilu. Kdysi někdo napsal, že sir Clive Sinclair udělal pro svět osobních počítačů totéž, co kdysi Henry Ford pro osobní automobily, a nezbývá než s tímto tvrzením souhlasit.

V roce 1962 vytvořil profesor počítačových věd na MIT spolu se dvěma studenty na obrovském univerzitním počítači DEC PDP-1 počítačovou hru "Space War". Jelikož v tehdejších "zlatých dobách" si nikdo s autorskými právy nebo patenty nedělal starosti (tím myslím samotné autory) a software se většinou šířil naprosto bez omezení, byla tato hra za chvíli na většině univerzitních počítačů po celé zemi. A právě na takové univerzitě v Utahu ji uviděl Nolan Bushnell, zdejší student, a usmyslel si, že vytvoří něco podobného. Nápad v něm zrál řadu let, chtěl vytvořit mnohem přístupnější automatovou verzi.

V roce 1972 zakládá Bushnell a jeho společník Ted Dabney vlastní firmu nazvanou Atari, což je japonské slovo, které znamená něco jako "já zvítězím", nebo se používá, pokud hrajete šachy a někomu dáte "šach". Jako logo byla zvolena jednoduchá ikona, která má připomínat horu Fuji. Na základní jmění firmy složili Bushnell a Dabney dohromady 500$.

Protože implementace původní hry (ve které létala raketa ve vesmíru) by byla na automaty příliš složitá (4 směry pohybu a další funkce by si vyžádalo příliš mnoho tlačítek, joystick tenkrát neexistoval), rozhodli se pánové pro zcela jinou hru – dnes již legendární (i když mezi dnešními hráči asi neznámou) hru Pong. Jednalo se o jednoduchý tenis, kdy míček létal horizontálně z jednoho okraje obrazovky na druhý a hráči jej pomocí pálek v podobě jednoduché "čárky" odráželi. Hra měla úspěch, zakrátko se prodalo více jak 10 tisíc kusů. Poté se objevilo několik dalších verzí a klonů, byly vytvořeny další druhy her a roku 1974 se objevila první domácí televizní hra – Home Pong.

V roce 1976 získává firmu společnost Time Warner Communications za 28 milionů dolarů (z čehož šlo přímo na konto zakladatelů asi 15 milionů – celkem slušné zhodnocení původních 500 dolarů, nemyslíte?).

Nebudeme se dále zabývat výrobou různých konzolí a televizních her a zaměříme se na osobní počítače. Na tento trh vstupuje Atari v roce 1979 svými modely 400 a 800. Měly procesory o frekvenci 1,8 MHz, paměť 8 kB (později 16 a 48 kB), grafiku 320x192 bodů v monochromatickém režimu (poloviční při barevném režimu) a 4hlasý monozvuk z vestavěného reproduktoru. Klávesnice měla 57 kláves a 4 funkční klávesy.

V letech 1982 a 1983 se objevuje nová série XL s modely 1200XL, 600XL a 800XL a konečně roku 1983 je to typ 130XE, který měl už 128 kB RAM a 256 barev.

Ke všem modelům šla připojit řada periferií, jako je joystick, disketová nebo kazetová mechanika, a měly možnost použití zásuvných modulů.

V roce 1958 založil Jack Tramiel malý podnik na opravu a prodej psacích strojů v Torontu v Kanadě, později pojmenovaný Commodore International Limited. Přeskočíme teď velký kus historie, kdy se firma zabývala prodejem různých kancelářských potřeb (včetně nábytku).

V roce 1969 vrhla na trh první elektronický kalkulátor C108 a pomalu začíná boj s další již tehdy známou firmou Texas Instruments. O pár let později je již firma, která zatím koupila důležité technologie, připravena k produkci prvního počítače. Netrvá dlouho a v roce 1977 byl první počítač představen veřejnosti. Jmenoval se PET/CBM 2001 (PET neboli Personal Electronic Transactor), což byl již opravdový první osobní počítač se vším všudy (společně s Apple II). Obsahoval procesor MOS 6502 s taktem 1 MHz, paměť 4 kB (nebo 8,16 či 32), klávesnici s 73 klávesami a vestavěný monitor.

Roku 1979 se objevují typy CBM-3000 a CBM-4000, které měly více paměti a lepší klávesnici. V roce 1981 se na trhu objevuje VC20, první "lidový" počítač, který stál okolo 1000 DM a prodalo se ho více než 2 miliony kusů.

Konečně je zde rok 1982 a firma představuje svůj opravdu legendární Commodore C64, kterým se snažila získat co nejvíce příznivců a převálcovat konkurenci. O úspěchu se nedá pochybovat, neboť se prodával přes 10 let a prodalo se více než 10 milionů kusů. Obsahoval procesor MOS 6510A (později 8500), který tepal sice jen rychlostí 1 MHz, ale měl vlastní grafický čip VIC 6566/6567/6569 (podle roku výroby) na frekvenci 17 MHz, který dovoloval rozlišení až 320x200 a použití 16 barev. Paměť byla standardně 64 kB, 20 kB ROM obsahoval mimo systému i vestavěný BASIC 2.0. O zvuk se staral zvukový čip SID 6581, který umožňoval použití 3 hlasů (mono), klávesnice měla 66 kláves. Existovala samozřejmě standardní paleta periferií od kazetového magnetofonu (pro ukládání dat) a disketové mechaniky (jak 5,25" tak 3,5"), tiskárny, joysticku a dalších. Široká byla i škála vstupně-výstupních portů jako sériový (tedy ne ten "dnešní", jednalo se o poněkud odlišný port), audio a video, výstup na TV (který většina uživatelů používala místo monitoru), existovala možnost připojit zásuvné moduly a další...

Po tomto úspěšném modelu samozřejmě firma neusnula na vavřínech, objevují se postupně modely C64-II, C64-III, Plus/4. V roce 1985 je uveden model C128 (procesor 4 MHz, paměť až 512 kB !).

Poté se objevují modely Amiga (známá Amiga 500 a další), ale to již jsou 16bitové stroje. Vznikají nová a nová vylepšení, lepší grafika a zvuk, ale také se bohužel nedařilo právě snižovat cenu. V nastupujícím boomu počítačů IBM PC kompatibilních na počátku 90. let vedla nakonec stále se prohlubující finanční krize společnosti k zániku firmy v roce 1994.

Co říci na závěr? Po tomto malém historickém pohledu, ve kterém jsme si připomněli dnes již zaniklou vývojovou větev počítačů, si někdy vzpomeňte, že k vašim dnešním Celeronům, Duronům, Pentiím a Athlonům, gigabajtovým diskům a operační paměti v řádu stovek MB vedla předlouhá cesta (i když – co je to z historického pohledu nějakých 20 nebo 30 let). Až zase budete před svými 17" truecolorovými monitory bušit do bezdrátové klávesnice, vzpomeňte si, jak to všechno začalo.