Návrh zákona na zrušení samostatného Ministerstva informatiky ČR, který připravila a prosazuje vláda Mirka Topolánka, již schválili jak poslanci, tak před týdnem i senátoři. Proč se ale vůbec ruší a co má přijít po něm?
Na první pohled to působí opravdu kuriózně: vláda Mirka Topolánka chce podpořit rozvoj informatiky tím, že ji zruší. Tedy ne informatiku jako takovou, ale jako resort, se svým vlastním resortním ministerstvem (
Ministerstvem informatiky ČR). Pravdou je, že o to usilovali a usilují hlavně ti členové vlády, kteří v ní reprezentují ODS – a že v této své snaze jsou dlouhodobě konzistentní. Se záměrem zrušit resort informatiky totiž přišla (tehdy ještě opoziční) ODS již v roce 2003, neboli ve stejném roce, kdy samostatný resort informatiky vůbec vzniknul. A od té doby ODS svůj názor a záměr nezměnila.
Nyní vše nasvědčuje tomu, že se (již vládnoucí ODS) tento záměr podaří naplnit. Koaliční partneři ve vládě moc neprotestují, opozice má asi jiné starosti a zájmy, a tak se věci daly do pohybu. Sice pomaleji, než ODS původně chtěla – tak aby se zrušení stihlo k 1. lednu 2007 – ale přesto na tuzemské poměry docela hladce a rychle. Potřebný návrh zákona, který z naší legislativy vymaže všechny zmínky o samostatném resortu informatiky, je již delší dobu sepsán, vládou schválen, a už ho odsouhlasili i poslanci a senátoři. Zbývá podpis prezidenta, vyhlášení ve sbírce zákonů, a Ministerstvo informatiky ČR (MI ČR) může vesele zaniknout.
Nebo zaniknout naopak smutně a neslavně? To už jsme u zásadní otázky: jak tuto snahu vůbec hodnotit? Komu a čemu prospěje? Jde tady jen o laciné a rychlé získávání bodů pro politiky, kteří svého času deklarovali, že zrušením ministerstva ušetří úředníky i peníze? Dnes už takto neargumentují, protože ani nemohou: dnes už je jasné, že agendy dosavadního MI ČR nezaniknou, ale pouze přejdou (i s úředníky) z rušeného ministerstva na jiná ministerstva.
Co je tedy dnes uváděným důvodem pro rušení informatiky jako resortu, a Ministerstva informatiky ČR jako ústředního orgánu státní správy?
Dnes je hlavním argumentem posílení vlivu a „síly“ informatiky. Tedy tvrzení, že samostatný resort informatiky byl slabý a neměl dostatečnou sílu na to, aby prosazoval své úkoly, mnohdy dotýkající se dalších resortů a narážející na jejich setrvačnost, nezájem či přímo odpor zavádět něco nového či jen měnit to, co je už zaběhané. A to je prý potřeba změnit, „posílením“ informatiky tak, aby své úkoly dokázala prosadit.
Pravdou je, že Ministerstvo informatiky ČR skutečně nepatřilo mezi nejsilnější resorty (a samozřejmě ani mezi ty silové). Bylo velmi mladé (vzniklé k 1.1.2003) a také velmi malé. Svou velikostí, co do počtu úředníků i rozpočtu, bylo srovnatelné spíše s odborem na jiném ministerstvu. A tak v některých oblastech skutečně nemělo potřebnou „sílu“ k tomu, aby přesvědčilo (či přímo přinutilo) jiné, podstatně silnější resorty, aby si nehrály na svém písečku a táhly za společný provaz nejen s informatikou, ale i s dalšími resorty. Asi nejvíce se to týkalo oblasti eGovernmentu a tím i snahy přimět státní správu k tomu, aby změnila dosavadní způsob svého fungování a začala „fungovat elektronicky“ (řečeno hodně zjednodušeně). Právě zde se totiž konzervatismus a setrvačnost resortů projevovaly měrou vrchovatou.
Povýšit jako celek, nebo rozdělit?
Jenže v představách o způsobu, jak „posílení“ informatiky dosáhnout, už nejsou autoři celého záměru až tak konzistentní. Původně totiž pošilhávali po modelu, který se s úspěchem používá například ve Velké Británii, ale i v některých dalších zemích. Zde nemají informatiku jako samostatný resort, s vlastním resortním ministerstvem, v jehož čele stojí člen vlády. Místo toho má oblast informatiky „na starost“ a ve své gesci přímo premiér. Tedy ta osoba, která stojí nad jednotlivými ministry a má nejvíce síly k prosazování nadresortních záležitostí. K „ruce“ pak může, či spíše musí mít, také určité odborné zázemí, resp. aparát, který zajistí nezbytné agendy. A to, zda tento aparát má statut samostatného ministerstva, či odboru v rámci jiného orgánu (ministerstva, či třeba úřadu vlády), skutečně není až tak podstatné.
Když v roce 2003 přijel tehdejší šéf ODS Mirek Topolánek na „počítačový veletrh“ Invex, a přednesl zde vizi své strany (v podobě dokumentu „Politická deklarace ODS po oblast informatiky a telekomunikací", poprvé naznačil, že se zachováním samostatného ministerstva informatiky (ve své budoucí vládě) nepočítá:
Stínového ministra informatiky jsem nejmenoval. Obecnou agendu v této oblasti jsem si ponechal.
Už tehdy přitom deklaroval snahu posílit informatiku, a současně se přihlásil k britskému modelu:
Věřím, že problematika informatiky a telekomunikací je natolik průřezová a důležitá, že patří přímo pod předsedu vlády, což je model např. britský.
Nicméně když o pár let později došlo na realizaci této vize, tato se poněkud změnila, a to hned ve dvou významných ohledech. Došlo k jakémusi „ořezání“ informatiky, neboli k jejímu rozdělení na dílčí oblasti, a na zdůraznění jen jedné z nich, konkrétně oblasti eGovernmentu. Na tu se snahy nové vlády Mirka Topolánka soustředily nejvíce, zatímco ostatní oblasti se jakoby ztratily ze zřetele. Druhou významnou změnou pak byl konkrétní přesun těchto oblastí: nikoli „pod předsedu vlády“, jak deklaroval záměr ještě v roce 2003, ale až „o patro níže“, pod jiná resortní ministerstva.
A právě tato druhá změna může být rozhodující a klíčová: pokud se jednotlivé oblasti (původně „celistvé“) informatiky rozdělí, převedou do jiných resortů a „přilepí“ někam pod jejich ministerstva, nedojde tím k přesně opačnému efektu? Tedy spíše k jejich „ponížení“, neboli k tomu že v rámci nových ministerstev budou mít tyto oblasti a jejich agendy ještě menší prioritu a „sílu“, než v rámci samostatného resortu informatiky?
Co je vlastně informatika?
Když už se bavíme o „oblastech“ a jejich rozdělování pod různá jiná ministerstva, je dobré si připomenout, co vlastně je ona „informatika“. Ve skutečnosti je to spíše jakýsi zastřešující deštník nad několika různými a relativně i nesourodými oblastmi. Když totiž ministerstvo informatiky k 1.1.2003 vzniklo, přešly na něj kompetence v oblasti:
- eGovernmentu, kterým se až do té doby zabýval hlavně Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS)
- telekomunikací, která do té doby patřily pod Ministerstvo dopravy a spojů (a které se posléze „přejmenovaly“ na elektronické komunikace)
- pošt, které dříve spadaly taktéž pod resort dopravy a spojů
- elektronického podpisu, které do té doby vykonával Úřad pro ochranu osobních údajů.
S postupem času pak k těmto oblastem přibyly ještě další kompetence, v nově vzniklých oblastech. Například poměrně specifická kompetence ke schvalování provozního řádu správce centrální adresy.
Vedle toho si Ministerstvo informatiky „vzalo na starosti“ i další konkrétní oblasti, jako například péči o rozvoj informační gramotnosti obyvatel. Myšleno spíše těch dospělých, s tím že zde existovala poměrně jasná dělící čára mezi aktivitami ministerstva školství, které se staralo o informační gramotnost žáků a studentů (i skrze tolik kritizovaný projekt „Internet do škol“). Naproti tomu MI ČR mělo vlastní projekt, a to Národní program počítačové gramotnosti (NPPG), který se zaměřoval na první seznámení dospělých (a v praxi spíše těch starších) spoluobčanů, počítači dosud nepostižených.
Zapomínat nesmíme ani na oblast broadbandu, kterou si MI ČR také „vzalo za svou“. Kromě zpracování Národní broadbandové strategie (Národní politiky vysokorychlostního přístupu) založilo též Broadbandové fórum, a zřídilo Broadbandový fond (dotační titul na rozvoj vysokorychlostního přístupu), na podporu financování konkrétních projektů z oblasti broadbandu. Pro něj získalo 1% z výnosu privatizace Českého Telecomu, tedy něco přes 800 milionů Kč.
Stejně tak se ministerstvo informatiky angažovalo, a to společně s ministerstvem kultury, také v oblasti digitalizace rozhlasového a televizního vysílání. Bylo například zřizovatelem Národní koordinační skupiny pro digitální vysílání, a spolu s resortem kultury připravilo i Koncepci rozvoje digitálního televizního vysílání v České republice.