Nenápadná zpráva bude znamenat snad významný pokrok v oblasti satelitní navigace. Obě strany se dohodly na kompatibilitě obou systémů a současně na technologickém vývoji, na sdílení vybudované infrastruktury GPS a využití technologické pokročilosti Galilea.
Pojem GPS (Global Positioning System) má většina lidí uložený v mysli podobně jako GSM – jako obecné pojmenování technologie, která nám umožňuje skvělou a velmi přesnou navigaci v jakémkoli terénu za jakékoli denní či noční doby a jakéhokoli počasí, se slušně přesným odměřením nadmořské výšky, vyznačením polohy na digitální mapě, se sledováním ušlé či ujeté trasy, s navigací k cíli atd. GPS je zatím stále ještě výsadou nadšenců, ale postupně se dostává do širšího povědomí i používání – ze specializovaných přístrojů (kupř. známý Garmin) je k dispozici pro řadu kapesních počítačů, a brzy bude v každém mobilu a hodinkách, o automobilu ani nemluvě. Je to tedy jedna z příštích věcí, která vbrzku obohatí naši sbírku nezbytných „gadgets“.
Málokdo ale ví, že GPS je spíše skutečný systém než obecná technologie, a také, že je plně pod kontrolou amerického ministerstva obrany alias Pentagonu. Vznikl jako vojenský projekt, a i když byl později částečně zkomercializován, stále platí, že v Pentagonu stačí stisknout jedno velké červené (předpokládám) tlačítko a všechny systémy GPS na světě přestanou fungovat. Ne že by něco takového kdy hrozilo a i do budoucnosti je to stejně málo pravděpodobné, rozhodně ale pomyšlení na to, že to je technicky možné, není nijak uklidňující pro řadu států světa – minimálně je tu hrozba využití tohoto faktu jako nátlakového argumentu ve vypjatých dobách.
Francie proto iniciovala vznik evropského satelitního systému s názvem Galileo; je přitom technologicky podstatně pokročilejší, neboť se začal vyvíjet o mnoho let po americkém GPS. Protože využití obou systémů je částečně vojenské a částečně civilní, Evropa a USA na sebe řadu let jen cenily zuby a považovaly navzájem své systémy za konkurenční a jakoukoli interoperabilitu, nebo dokonce ještě bližší spolupráci (technologický rozvoj atd.) zcela vylučovaly. Až v několika posledních letech nastaly mezi oběma stranami diskuse a prohlášení zveřejněné před několika dny doslova zásadně mění situaci – obě strany se dohodly na kompatibilitě obou systémů (tj. kterýkoli přístroj umožňující pracovat se satelitním navigačním systémem bude moci využívat kterýkoli z nich) a současně na technologickém vývoji, na sdílení vybudované infrastruktury GPS a využití technologické pokročilosti Galilea.
Uvedené partnerství by mělo znamenat velice potřebný impulz k rozvoji služeb satelitní navigace – více investic, nové a lepší přístroje, zabudování těchto technologií do dalších výrobků (mobily, další PDA, karty do notebooků, běžnější výskyt v automobilech atd.). To, že si uživatel bude kdykoli moci vybrat Galileo nebo GPS, téměř ruší jakoukoli „vyděračskou“ hrozbu, a bude samozřejmě také imunní vůči důsledkům výpadku jedné služby.
Satelitní navigační systém tak může získat další desítky oblastí atraktivního využití – zatímco dnes jej (kromě armády ovšem) využívají hlavně turisté hledající cestu napříč divočinou, v budoucnu se z jeho prospěchu bude moci těšit i daleko konzumnější společnost – bude snadné nalézt restauraci, muzeum či sportovní stadion ve městě, bude možné vyjíždět kamkoli bez mapy i znalosti přesné cesty a budete se možná moci podívat, kde přesně se nalézá člověk, který vám právě veze balíček z internetového obchodu, a kdy k vám dorazí. (Respektive, abychom fantazii trochu popustili uzdu, tento člověk si přesně zjistí, kde se při běžkařském výletě v daném okamžiku nalézáte vy, kam asi míříte, a na nejbližší křižovatce se silnicí vás odchytí a balíček vám předá.)
Satelitní navigace má pochopitelně ještě mnohem lepší využití v profesionální sféře – ve všech druzích dopravy, v zemědělství, energetice, telekomunikacích, environmentálních profesích a podobně. Kéž by se podařilo podobných průlomových dohod zrealizovat více.
