Soud rozhodl, že poskytovatel připojení není povinen odhalit totožnost svých zákazníků, i když porušují zákon. Zdá se však, že evropské a americké právo bude na tyto věci pohlížet naprosto odlišně.
Nečekaného soudního vítězství ve velice důležité při se dočkali všichni, kdo na internetu „vyměňují“ copyrightované soubory. Americký federální soud rozhodl, že poskytovatelé připojení nejsou povinni předávat totožnosti uživatelů, u kterých bylo zjištěno (tj. „u jejich IP adresy bylo zjištěno“), že porušují autorská práva sdílením, poskytováním autorsky chráněných souborů, jako je zejména hudba ve formátu MP3. Jednalo se o odvolací soud mezi agenturou zastupující vydavatelské společnosti (tzv. RIAA) a firmou Verizon Internet Services, významným americkým internetovým providerem. Důležité je, že šlo o soud odvolací – RIAA vyhrála první kolo, Verizon se odvolal a vyhrál u federálního soudu. Nyní už je naděje agentury na použití této strategie minimální (RIAA se ještě může odvolat k Nejvyššímu soudu).
Toto rozhodnutí samozřejmě nečiní poskytování copyrightovaných souborů o nic více legálnějším než dříve – činí ale zjištění pachatele takřka nemožným. Situace se tak přibližuje například domácímu nahrávání hudby z CD a desek na kazety a jejich půjčování mezi kamarády – to bylo vlastně úplně stejné „piráství“ jako je dnešní internetová výměna souborů, jen použitý technický princip byl jiný. Jelikož toto podomácké půjčování („sdílení“) není v podstatě možné odhalovat, nahrávací společnosti se nikdy nepokoušely o žádné represivní kroky.
RIAA v uplynulých měsících vynutila od poskytovatelů připojení poskytnutí zřejmě několika stovek totožností uživatelů na základě internetových adres (IP adres) jejich počítačů, ze kterých sdílení zaznamenala. Podala zhruba tři stovky žalob na individuální osoby, kde požadovala řádově tisíce dolarů pokuty od každého a upuštění od tohoto jednání; případy byly značně medializované a některé zdroje uvádějí, že sdílení souborů v síti Internetu o něco pokleslo, rozhodně ale nezmizelo. RIAA používala poměrně řídký právní prostředek, v angličtině nazývaný subpoena, což je „soudní příkaz přikazující poskytnutí informací třetí osobou k věci, která je předmětem vyšetřování“ (Podrobnější výklad je zde.). RIAA tedy nežádala ISP o zveřejnění totožností svých zákazníků, ale podala žalobu typu subpoena, aby jim to soud přikázal, což se ve výše uvedených případech stalo. (Jinak by toho ani nemohla dosáhnout, protože žádný ISP by dobrovolně tyto totožnosti nevydal – vystavil by se totiž okamžitě oprávněné žalobě ze strany svých zákazníků. Vydat takovéto údaje bez této hrozby může ISP až jen tehdy, když mu to přikáže soud).
Odvolací soud rozhodl především na základě, že jakkoli samotné poskytování copyrightovaných souborů je přečinem, nelze kvůli němu ohýbat jiné zákony, zejména chránící práva jednotlivce na ochranu osobnosti. (Zde je důkladný materiál rozebírající zneužití žaloby subpoena, byť je samozřejmě jednostranným pohledem.).
Co bude následovat nyní? RIAA už nesmí podávat tyto žaloby u federálního soudu, kde je až dosud podávala, může je ale opět podávat u soudů nižších instancí v jednotlivých amerických státech. Místní soudci nejsou povinni se rozhodnutím federálního odvolacího soudu řídit, ale je velmi pravděpodobné, že toto rozhodnutí vezmou jako zásadní precedent a řídit se jím budou, tj. žalobám RIAA už nevyhoví. Možnosti zjistit totožnost jednotlivých poskytovačů dat budou nyní snad o několik řádů komplikovanější, a v praxi to bude zřejmě znamenat posunutí této internetové „zločinnosti“ do nestíhatelné a netrestatelné roviny.
Amerika je známá daleko větším lpěním na ochraně osobnosti a svobodě slova než Evropa; na starém kontinentě se věci budou pravděpodobně vyvíjet jinak. Zatímco například kanadský soud výslovně prohlásil stahování souborů za legální (sdílení nikoliv!), doporučení evropské komise, které je již právně kodifikováno v několika zemích a další budou následovat, kriminalizuje i stahování – jakkoli je to v rozporu s autorskými zákony platnými ve většině zemích. Daleko silněji jsou v Evropě kriminalizovány i například modifikace autorských děl (odstraňování ochran u CD a DVD atd.); například několik softwarových firem z Německa a Švýcarska, které vyráběly programy na odstraňování ochran, muselo ukončit distribuci takovýchto produktů (např. CloneCD proto změnilo firmu, vyvíjí se ale dál). V Evropě dosud nedošlo k žalobám jako v Americe (tj. k žalobám na poskytovatele, aby vydali totožnosti svých zákazníků), ale pokud k tomu dojde, nemusí být soudní rozhodnutí zdaleka tak příznivé jako v USA. (Zmíněné rozhodnutí amerického federálního soudu by ale určitý vliv mít mělo – vyspělé světové země usilují o sblížení svých legislativ, už kvůli obchodu, a ve věci internetu bývá Amerika často průkopníkem, jiné země světa po ní úpravy, které zavede a které se osvědčí, často přebírají jen s malými úpravami).
Postupy hudebních vydavatelů, skryté pod pláštíkem organizace RIAA, nám rozhodně nejsou sympatické – organizace, která nejdříve umění nejdříve zkomercializuje způsobem často až nechutným, která pak tyto produkty předraží a následně žaluje své zákazníky, kteří se odmítají podrobit diktátu peněz a moci v umělecké sféře, si skutečně příliš mnoho přízně nezaslouží. Na druhé straně ale z rozhodnutí soudu maličko mrazí. Autorská práva (práva autorů, individuálních osob!) jsou dnes porušována masově tak jako nikdy před tím, pro možná desítky miliónů osob se toto porušování stává standardní, každodenní činností. Opusťme zcela půdu zákonů, zapomeňme, že nějaký autorský zákon existuje - toto rozhodně není fér. Autorské dílo těžko vzniká a hrozně lehce se kopíruje; příjem z prodeje kopií tohoto díla bývá pro autora podstatným zdrojem jeho živobytí. S rozvojem vysokorychlostních internetových sítí a WiFi komunit stoupne dostupnost autorských děl v digitální podobě o řád, i pro začátečníka bude velmi snadné si „sáhnout“ a během krátké doby si stáhnout nejnovější filmy nebo CD, zdarma, rychle, bez rizika, a zbude pár poctivců, kteří budou za totéž platit v obchodě. To není fér k nikomu a takovýto stav není udržitelný.