Půl megabitu není vůbec to, co běžný uživatel Internetu v ČR chce. Podstatný je levný a všude dostupný paušál.
Diskuse o zavádění a poskytování ADSL v České republice jsou v posledních týdnech doslova úmorné. Jsou vedeny v tradičním duchu „všichni proti Českému Telecomu“, uživatelé, alternativní operátoři (tj. konkurenti ČTc), svým způsobem i vláda a regulátor, což znemožňuje rozumnou debatu: není vedena nezávislými subjekty, ti, kteří se ozývají nejhlasitěji, jsou zaujatí, neboť bojují za své zájmy. Uživatel chce mít ADSL za co nejvýhodnějších podmínek, alternativní operátoři chtějí porazit ČTc a sami profitovat, vláda v tomto případě dělá populistická gesta (jde o přízeň příliš mnoha voličů) a jedinému regulátorovi snad nelze upřít určitou snahu o vyváženost – přesto se právě na něj paradoxně snáší vlna kritiky, asi jako na dopravního policistu v centru New Yorku za to, že jsou křižovatky ucpané dopravní zácpou. Proč a jak se chová Český Telecom, rovněž není nutné rozebírat. Přesto se ale nemohu ubránit dojmu, že veškerá úsilí o lepší ADSL jsou vzata za úplně špatný konec.
Když byly zveřejněny první nabídky ADSL, zvedl se povyk s jedinou hlavní námitkou: že jsou ceny příliš vysoké. V přímé reakci následuje dnes už slavná studie ČTÚ, která došla k závěru, že (zjednodušeně řečeno), ADSL u nás patří k nejméně výhodným v Evropě, a rozhoduje o tom, že vezme situaci do vlastních rukou – že bude tuto službu u nás regulovat, aby její podmínky byly pro prodejce i pro koncové zákazníky příznivější.
Rozsáhlé materiály z uvedené studie, opět mírně zjednodušeně řečeno tvrdí jedno: ADSL je u nás za tuto cenu příliš pomalá, za podobné ceny je tato služba v Evropě levnější a pokud bychom počítali například cenu za kilobit za sekundu, jsme cenově bohužel někde na špici. Od tohoto se pak odvíjejí snahy o úpravu cen: přibližme se Evropě! To zní na první pohled logicky, „Evropou“ se argumentuje často a pokud argument je navíc ve prospěch zákazníků, proč jej nepoužít? Je to ale špatná argumentace, a to ze dvou důvodů. První, menší je v tom, že pokud máme porovnávat ceny služeb v ČR a „Evropě“, musí být srovnání komplexní, brát v úvahu nejen celé portfolio nabízených telekomunikačních služeb v dané zemi, ale i pozici místních operátorů a historii jejich liberalizace, vývoj a stav technologické základny telekomunikace v dané zemi, kdo ji investoval a co komu patří, míru konkurence v oboru, životní úroveň, příjmy, daňovou strukturu a rozložení dalších finančních zátěží jednotlivých občanů, historické faktory (odkdy se nabízí Internet a jak se nabídky vyvíjejí) a mnoho dalšího. Pak teprve můžeme říci, kde je co výhodnější a kde předražené, a ani pak nebudeme o moc chytřejší – vždycky bude někde služba levnější a jinde dražší, či dokonce nejdražší.
Druhý, důležitější důvod ovšem říká: a ohlížíte se skutečně na zájmy a potřeby českých uživatelů Internetu?
ADSL zavádí na českém Internetu pro převládající skupinu uživatelů, kteří se dosud připojují přes telefonní linku rychlostí obvykle 56 kbps, dvě novinky: dvacetčtyřhodinové připojení k Internetu a podstatně vyšší rychlost; služba je ovšem dostupná jen v omezených lokalitách. Úsilí směřuje k tomu, aby za zhruba těchto podmínek bylo ADSL podstatně rychlejší, tedy z pohledu dnešních uživatelů ne třikrát, ale například desetkrát rychlejší (o vyšší datové průchodnosti) než momentální připojení modemem. Co ale opravdu trápí českého uživatele Internetu – tedy průměrného, obyčejného, řadového uživatele?
Je to cena a dostupnost. Pro většinu českých domácností je připojení k Internetu tak drahé, že s ním šetří jako s jízdou taxíkem: jedou když nezbytně musí a celou dobu se nervózně dívají na odtikávající taxametr. Kdyby chtěl občan být připojen nepřetržitě přes modem, utratil by hrubou mzdu celé své rodiny – to zřejmě nemá ve vyspělých zemích na světě obdoby. Připojení mimo špičku a o víkendech je levnější, ale být připojen několik hodin se rovná ceně dobrého oběda, a to je opět neúměrně mnoho.
Jistě, existují i levná pevná připojení, například přes kabelovou televizi nebo ve velkých městech přes různá bezdrátová, svépomocná řešení – tedy 24hodinový Internet za snesitelnou cenu. Ale nejsou k dispozici v malých městech, o vesnici ani nemluvě: tam existuje pouze jediné možné připojení k Internetu, a je nesnesitelně drahé.
Toto jsou hlavní bariéry dalšího rozvoje Internetu. Chce-li regulátor vzít věci do svých rukou, měl by začít právě zde, a to:
- nikoli nutit dominantního operátora k tomu, aby nabízel půlmegabit za tisíc pět set korun měsíčně, ale aby nabídl škálu rychlostí, která počíná, řekněme, od 32 kbps za 150 korun měsíčně a končí někde na tom půlmegabitu za 1500
- aby se zavázal v přísně přikázaných a rychlých termínech zprovoznit ADSL v dalších městech, pak menších městech, pak ještě menších městech a nakonec na vesnicích.
Až kombinace těchto opatření může vést ke skutečnému a razantnímu rozvoji Internetu u nás. Ke zdůvodnění je potřeba pochopit hlavní charakteristiky využívání Internetu u nás:
- Podniky převažují. Internet se stále využívá převážně v práci, kde je pro zaměstnance „zadarmo“, zaměstnavatel má pevnou linku, jeho lidé mají plný, omezený nebo žádný, kontrolovaný nebo naprosto nekontrolovaný přístup k Internetu. Doma za něj draze platí nebo jej nemají, takže jej v práci nadužívají i zneužívají, což vede dnes často k odvetám ze strany zaměstnavatele (omezení, kontroly, vyhazovy za návštěvy erotických stránek atd.)
- Domů má pevné linky „elita“ ve větších městech, nereprezentující populaci. Bohužel je ale tato vrstva, která čítá stále jen desítky tisíc lidí (promile obyvatelstva!) silný hlas: právě ona publikuje v médiích a je i jinak vlivná. Tato skupina lidí se naučila Internet využívat velmi intenzivně a ze všeho nejvíce touží po větší rychlosti. (Poněkud jedovatě dodejme: aby mohla přes P2P sítě stahovat filmy, muziku a warez).
- Velká většina uživatelů Internetu „počítá vteřiny“ a Internet v podstatě neumí využívat. Pro zbytek internetové populace, který odhaduji na ne méně než 90 % (tj. cca 1,8 mil. z 2 mil.) je Internet luxusním zbožím, které užívá zřídka a co nejkratší čas, protože hodiny naskakují. Jako podnikatelé nabízející náročnější, čas vyžadující služby na Internetu je dobře známe: odmítají například nakupovat na Internetu, protože by chtěli (po právu!) zboží pečlivě vybírat a zkoumat, a to by znamenalo desítky minut s naskakujícím taxametrem. Vybírali byste si vy zboží v kamenném krámě, kdybyste platili nějaké poplatky za dobu pobytu v obchodě? Pro tuto většinu uživatelů existují jen úplně základní služby na Internetu: přijmout a odeslat mail, chvilku pokecat, podívat se na zpravodajství a televizní program, najít vlakové spojení, najít kontakt na nějakou firmu, a konec, odpojit se. Ale to jsou služby Internetu z devadesátých let!
- Internet „na dědině“ a v malých městech je bolestí, která je obyvatelům Prahy, Brna či Ostravy (a několika pár dalších míst, kde je k dispozici konektivita např. přes kabelovku nebo kde mají štěstí na nadšence a podnikavce pokrývající oblast levným bezdrátem) tak cizí a nepochopitelná jako hladem trpící obyvatelé Somálska. Je bohužel obvyklé, že nedovedu pochopit starosti člověka, které nemůžu zažít a vnímat sám, ale stejně je to smutné. Zkrátka, Pražák přijede limuzínou na zapadlou chalupu v Beskydech, vystoupí z auta, protáhne se a říká „ááách, vy se tu máte! Jak já vám závidím!“.
Kraje s největší nezaměstnaností a nejnižší životní úrovní jsou tímto penalizovány, potrestány navíc: nejenže je u vás nejmenší šance získat dobrou práci, ale navíc vám ještě napaříme nejdražší možný Internet (plus také ceny v maloobchodech a mzdové vyděračství těch několika zbylých místních zaměstnavatelů, ale to je jiný příběh).
Jistě – linka 32 kbps připadá těm, kteří mají domů megabit a láteří, že Matrix: Reloaded stahovali, považte, celé dvě hodiny, ošklíbnou nad touto hodnotou nos: to přece nikdo nechce. Omyl. Z deseti miliónů lidí u nás, ze kterých je pár set tisíc zvyklých na kvalitní Internet, dva milióny na drahý a pomalý a pět miliónů na žádný, by jich pár miliónů s radostí přivítalo tuto rychlost, pokud by byla „za pusu“. A dokonce, byť jen intuitivním odhadem a možná i trochu ovlivněním „přáním otcem myšlenky“ soudím, že investice a možná státní finanční podpora tohoto druhu konektivity by byla pro český stát již střednědobě profitabilní: podpořit takto „druhou gramotnost“, vzdělání, jazykové dovednosti, využívání řady služeb neznajících hranice, možnosti práce na dálku či vůbec jen získání rozhledu za tak levnou cenu stát jiným způsobem nepořídí.
Na závěr pár slov k operátorům, zejména alternativním. Pro firmu, která je zvyklá na služby korporátním zákazníkům, tedy na to, že má poměrně malý počet odběratelů služeb, kteří ale platí poměrně vysoké ceny a je jim za to věnována i slušná péče (obchodní, supportní atd.), je myšlenka stokorunových klientů proti srsti – jejich styl podnikání není nastaven na sbírání příjmů po mincích. Nejde vůbec o neochotu, nebo o nechuť sloužit babičkám z vesnice za pár korun, ale o nastavení provozu firmy: tyto společnosti mají spočtené, že každý zákazník je přijde režijně ročně například na několik tisíc korun, a tím je jasné, že pokud z něj ani tuto částku nezískají, prodělávají. Jenomže by si měli uvědomit, že konektivita není zlatý šperk, ale chléb; a pokud se už rozhodli prodávat v oboru pekařství, musí počítat s tím, že budou prodávat za mince a ne za tisíce. Současné snahy ale připomínají situaci, jako kdyby pekař, kterému lidé odmítají kupovat chleba za dvě stovky, řešil problém tím, že zvětší bochník na dvacetikilogramovou velikost a cenu ponechá. Korunku po korunce, a hned jsi milionářem, říká podnikatelské přísloví; alternativní operátoři, kteří chtějí sloužit lidu a ne jen firmám, budou muset upravit svůj podnikatelský model – ne ale tak bolestně, aby to ve výsledku nestálo za to.