25 let počítačů IBM PC

IBM si vypůjčila postavičku Chaplinova tuláka pro reklamní účely

Počítač má označení IBM Personal Computer, modelové číslo 5150. V srdci tepe 16/8bitový mikroprocesor Intel 8088 s taktem 4,77 MHz. Na tom ostatně pracovala i celá základní deska. A je to vlastně 8bitová procesorová sběrnice se stejnou frekvencí, která byla vyvedena do několika slotů. Ty byly známy jako PC Bus nebo později XT bus, aby se roku 1984 přetvořila do 16bitové sběrnice ISA.

Operační paměť byla adekvátní stavu RAM té doby. IBM nabízela 16 až 256 KB paměti RAM (slovy KILObajtů, nikoli mega nebo giga) s přístupovou dobou ve stovkách nanosekund. Sám procesor umožňoval ještě 4x větší kapacitu (šílený 1 MB). BIOS měl kapacitu 40 KB a byl vysloveně majetkem IBM; až později se několika společnostem podařilo vytvořit kompatibilní BIOS.

Ještě se vraťme ke kapacitě 256 KB. Samotná IBM tehdy uváděla, že počítač PC má až „262.144 znaků uživatelské paměti“. Využívalo se 8bitové znakové sady ASCII. Byla to totiž IBM, která používala také 7bitové slovo. Proto se vyhýbala označení „bajt“ (resp. byte). Uživatelská paměť je měnitelná uživatelem, což u RAM lze poměrně snadno. Uživatelsky neměnná paměť byla typu PROM / EPROM, kterou naprogramoval výrobce BIOSem (s přídavkem BASICu).

Počítač měl dvě disketové mechaniky velikosti 5,25“ s dvojnásobnou výškou. Jedna mechanika tedy byla stejně velká, jako dvě 5,25“ šachty. Datová kapacita jedné diskety byla 160 KB. Uživatel mohl mít volitelně kazetovou mechaniku pro klasické pásky. Na pevný disk ještě zapomeňme.

Dodávaná klávesnice měla 83 tlačítek. Vzhled byl dost odlišný od současného rozložení kláves. Nejhorší bylo prolínání tlačítek mezi textovou a numerickou částí. To se vyřešilo až o několik let později pomocí 84tlačítkové verze.

Mezi typická rozhraní patřilo sériové RS232 revize C. Bylo možno také dokoupit pro PC vytvořené rozhraní Centronics pro připojení tiskárny (dnes se tomu říká paralelní port). Tiskárny se ale mohly připojit také sériově, což nevadilo při tisku v textovém režimu. Na to také spoléhala jehličková tiskárna IBM.

Dodávaný monochromatický monitor 11,5“ vycházel z letitých zkušeností IBM z terminálů. Proto se použila zelená barva a extrémně dlouhá doba dosvitu, aby monitor nepoškozoval zrak ani při dlouhodobé práci. Pro jakýkoli náznak pohybu (viz hry) však byl monitor nepoužitelný. To uživatelům v USA vadit nemuselo. Pro domácí a herní účely se dodávala barevná verze s grafickou kartu CGA s výstupem na NTSC televizi, kde si užili barvy i pohyb, a tak i domácnosti mohly využívat vznikající hry pro PC. Evropa s PAL či SECAM měly bohužel smůlu. Monitor zobrazil 25 řádek po 80 znacích.

Operační systém IBM PC DOS (Disk Operating System) kombinoval vlastnosti malého CP/M a velkého světa UNIXu. To je cítit i z toho, že DOS a Linux mají mnohé příkazy podobné či stejné. IBM si jej objednala od mlaďoučké firmičky Microsoft (snad ji budete ještě pamatovat, vedl ji jistý William Henry Gates III). Příkazová řádka s bílým písmem a černým pozadím začala vévodit kancelářím. Kdo nechtěl DOS, mohl mít CP/M-86 či UCSD p-System firem Digital Research a Sof-Tech Microsystems.

Mezi aplikace patřil například VisiCalc, což podtrhovalo kancelářské použití. Kdo chtěl psát aplikace, mohl využít vestavěný interpretr BASIC, založený na tehdy stále populárnějším MS BASICu. Možností byl také kompiler Pascalu.

Tak jako tak se IBM PC prodávalo jen ve Spojených státech. Až po roce a půl se v lednu 1983 začalo prodávat i mimo U.S.A. Počítač původně měl příjemnou cenu 1 615 dolarů (alespoň podle IBM) v základní sestavě. Barevná sestava byla za 2 665 a komplet s tiskárnou stál 4 425 USD.

Proč zrovna IBM PC?

Tuto otázku si kladou příznivci či odpůrci této řady již po čtvrt století. IBM nebyla první společností produkující osobní počítače, ani použitý procesor nebyl na tehdejší dobu absolutní špičkou. Ani ostatní schopnosti počítače nebyly zrovna nejúžasnější. Tak proč právě IBM PC?

1. Je to od IBM. Pro seriózní svět kancelářských a ekonomických sfér je toto velice důležité. Mnozí zákazníci měli s IBM dlouholeté zkušenosti, a když osobní počítač s možností kancelářských aplikací nabídla právě IBM, nebylo co řešit. Apple a další výrobci osobních počítačů inklinovali k mládeži, výuce a hrám, což pro kancelářské použití může vyvolávat dojem neserióznosti (totéž bylo problémem pro počítače s procesorem MC68000).
2. Matematický výkon. Ne, nechci vás rozesmát tím, že by 8088 trhala rekordy v matematických operacích. Ale zkuste přidat matematický koprocesor 8087, a hned je to o něčem jiném. Této dvojici v té době máloco konkurovalo. Skvělá Motorola 68000 a následující získala adekvátní matematický výkon až o mnoho později.
3. Možnost připojení k sálovým počítačům. Pro velké zákazníky byla toto klíčová záležitost. Osobní počítače tak mohly přistupovat k datům v sálových počítačích. Tato kombinace donutila IBM vytvořit pécéčko, které se přímo chová jako terminál sálových počítačů (IBM 3270 PC, PC/XT 370 z října 1983).
4. Lze zajistit zpětnou kompatibilitu s počítači IBM s procesory 8080. To byla další z věcí, kterou IBM chtěla. Zpětná kompatibilita se tehdy pro svět malých počítačů moc nenosila a možnost přenositelnosti aplikací byla dobrá (byť na úrovni zdrojového kódu s případnou automatizovanou úpravou specializovanými programy).