Stabilizace obrazu je jednou z funkcí, která v mnoha směrech posunula nejen digitální fotografii. Podívejte se, jaké existují rozdíly v používaných technologiích a na co dát pozor.
Smyslem obrazové stabilizace je kompenzovat nežádoucí pohyb snímací soustavy ve vztahu k fotografovanému objektu. Výsledkem nasazení této technologie by tedy měl být ostrý obraz i v okamžiku, kdy expoziční parametry hovoří spíše o opaku.
Neostré fotografie je možné rozdělit na dva druhy: ty špatně zaostřené a ty, na nichž je pohybová neostrost. Snadno je od sebe rozeznáte tak, že pro druhý typ neostrosti je charakteristická šmouha snímaného objektu. A právě tento druh neostrosti může pozitivně ovlivnit právě stabilizace obrazu.
K pohybové neostrosti obvykle dochází v okamžiku, kdy fotografujeme pohybující se objekty a náš expoziční čas je příliš dlouhý na to, abychom je zachytili ostré nebo při švenkování pohybujeme aparátem rychleji/pomaleji, než je pohyb snímaného objektu. Častější příčinou vzniku pohybové neostrosti je ale pohyb snímací soustavy (aparát + objektiv) v okamžiku expozice, který je způsoben samotným fotografem. I když si totiž myslíte, že držíte fotoaparát pevně a nehýbe se, vždy dochází k minimálnímu pohybu (nejste socha, ale dýchající lidská bytost), který má na ostrost zásadní vliv.
Pevný úchop přináší ostrost
Z výše uvedeného předpokladu si snadno odvodíte, že za pohybovou neostrostí stojí obvykle nevhodně zvolený expoziční čas. A co je nevhodný čas? Ten je možné definovat jako expoziční čas delší než 1/30 s nebo expoziční čas, který je delší než obrácená hodnota efektivní ohniskové vzdálenosti – tedy například 1/300 s u objektivu s efektivním ohniskem 300 m. Velmi důležité je zde pracovat nikoli s hodnotou fyzického ohniska, ale právě s hodnotou efektivního (přepočteného) ohniska.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
