Poslední taghovor je první opravdový rozhovor. Michal Kašpárek je publicista, který je spojený s Brnem: provozuje web PoznejBrno.cz a zakládal satirický projekt Žít Brno.
Michal Kašpárek (Twitter, LinkedIn) působí jako publicista na volné noze. Zakládal satirický projekt Žit Brno a přispívá i do Computeru; v roce 2008 zde dělal editora.
<Computer>
Moje první práce. Místo, které mě v něčem pracovně pokřivilo. Když jsem nastoupil, byli tam všichni workoholici. Občas vzpomínám, jak jsem tam přišel s obrovským elánem; dostal jsem dvakrát tolik peněz, než kolik bych jako absolvent filozofické fakulty čekal. To mi bylo třiadvacet a byl jsem tam jeden z nejstarších. Šéfem Computeru byl tehdy dvacetiletý Kamil Gric.
V Computeru jsem vydržel půl roku, pak jsem šel dělat lifestylové Aktivně, tam jsem vyhořel. Odešel jsem na volnou nohu – což byl akt zoufalství, ne promyšlené kreativity. A zároveň to znamenalo dál psát pro Computer, takže tam vlastně nějakých šest let vychází číslo co číslo nějaký můj text.
<computer>
Po čtyřech letech si teď vybírám notebook. Deset let jsem nadšeně sledoval trh s počítači, dnes zjišťuju, že mě vůbec nebaví. Strašně mě štve, že musíš přemýšlet nad parametry, místo aby to prostě fungovalo.
To stejné platí pro software a web. Rodiče se teď připojili na Facebook a díky tomu jsem zjistil, jak je neintuitivní. Jako geek mám tendenci tyhle věci považovat za normální a přirozené – ve skutečnosti to ale znamená, že v hlavě nosím neuvěřitelná kvanta postupů. Vydalo by to na desetisvazkovou knížku o tom, kdy na co kliknout a jakou klávesovou zkratku použít. To všechno je překomplikované a většinou zbytečné.
Používám přitom počítač jen proto, abych dělal práci, kterou už několik tisíc let je možné dělat úplně jinými postupy, pravda, o dost pomaleji. Netuším, jestli se naše generace ještě dožije doby, kdy počítač bude intuitivní, přirozená záležitost, která se bude ovládat hlasem – nemyslím teď dávat mu povely, jasné povely jako pro Siri. Prostě řekneš, co by sis přál a on ti to nějak zařídí. Anebo to ani nebudeš říkat, on si to domyslí, tak jako mi teď Android ukazuje, jak rychle a kudy se dostanu do místa, které jsem naposledy hledal na počítači. Nebudeš muset řešit, jaký má procesor, jakou má paměť, jestli zamrzá.
<Žít Brno>
Pro mě je to životní zkušenost – díky němu jsem zjistil, že je důležité ztratit kontrolu. Nechat věci, ať se dějou, a lidi, ať jednají. Pozvat dohromady co nejvíc lidí a odmítat co nejmíň nápadů.
S tímhle mind-setem se během dvou měsíců úplně z ničeho stal web, který byl kousíček od toho, aby vyhrál Křišťálovou lupu, měl tisíce návštěvníků denně a hlavně vyvedl všechny z míry – to se mi na tom líbí nejvíc. U normální webové služby víš, co si o tom máš myslet, nebo aspoň jak nad tím přemýšlet. U Žít Brno si každý v určitém momentu řekl „děcka, tak já nevím“. Jak mezi čtenáři, tak mezi autory.
Věhlas webu ŽítBrno překročil hranice Krna
Výsledek byl ten, že jsem veřejně obhajoval kroky, se kterými jsem vlastně nesouhlasil. Na začátku jsem byl hrozně proti tomu, abychom na Žít Brno řešili politiku. Zaregistroval jsem si doménu s tím, že se budu smát tomu sloganu a propagaci Brna, za tím účelem jsem tam pak přizval i ostatní. Když se pak řešila politika, byl jsem hrozně proti, nechtěl jsem to a přišlo mi to navíc. Půl roku nato jsem byl mluvící hlava ve stylu Tomia Okamury, která všude vysvětlovala, jak je důležité zabraňovat lokálnímu feudalismu. Tím jsem asi pokrytec.
<design životního stylu>
Tohle sousloví jsem objevil v nějaké knize Timothy Ferrisse, možná ve Čtyřhodinovém pracovním týdnu. Ta myšlenka mě fascinuje – v dobrém i zlém. Na jednu stranu si vybereš život, jaký chceš, zároveň máš ale povinnost vybrat si ho, hezky si to všechno vyladit, uspokojit práci i rodinu; vymyslet si to tak, abys viděl co nejvíc ze světa a zároveň do toho měl čas proniknout. Jakmile se ti do hlavy dostane tenhle tag, už se ho nezbavíš, už to bude vždycky designování. Už není únik, už je jen design.
<design tužeb>
Allen Ginsberg napsal, že viděl nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím. Mně přijde, že vidím nejlepší hlavy své generace přemýšlet nad tím, jak někomu „nadesignovat“ nějakou tužbu – přesvědčit ho, že touží po něčem, co vlastně nikdy nepotřeboval. Ale každý jsme do určité míry svéprávný a můžeme ty nadesignované tužby odmítnout. Nebo ne?
<solucionismus>
Spousta lidí chápe svět jako nekonečný zástup problémů, které se mu dostanou do inboxu. Hledají proto jednoduché řešení, kterým si je všechny můžou odfajfkovat. „Řešení problémů“ je myšlenkový rámec, u kterého si ani neuvědomíš, kdy a jak se ti dostal do hlavy. Přijde ti přirozené, že ho máš v hlavě odjakživa. Jenže tak to není. Nechci si idealizovat minulost, ale dřív lidi přemýšleli jinak.
Vede to třeba k tomu, že když se vynoří společenský problém, hodně lidí uvažuje čistě technicky: stačí udělat nový zákon nebo technickou inovaci, která věc vyřeší – a od té chvíle bude vyřešená. Má to dva háčky. Zaprvé, takhle civilizace nefunguje, skoro každé řešení přinese nové problémy. Zadruhé, je to zploštění světa kolem nás, ze spousty rozměrů se najednou stane vektor. Jednoduchá úsečka, na které jsou dva body. Bod A, tady jsi, bod B, tam míříš. Můžeš buď dopředu, nebo zpátky. To je brutální zjednodušení.
<přirozenost>
Vracím se k tomu tématu hlavně skepticky. Nekoukám na ni jako pravičák, podle kterého je přirozené devatenácté a první půlka dvacátého století. Nechci být ani levičák, který říká, že to je sociální konstrukt, se kterým bychom měli pracovat. Nechávám se fascinovat tím, co všechno může „přirozenost“ pro lidi znamenat.
To slovo je půvabné tím, že je naprosto nejasné, přitom se používá přesně naopak, jako evidentní pravda. Je to takový argument Hitlerem: konec debaty, tohle je přirozené. A když je to přirozené, tak se o tom nedá polemizovat.
Už někdy někdo citoval v taghovoru z Bible? Budu první: „Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo“ (Kazatel 3:15). Spousta lidí se přirozeností zaštiťuje, ale málokdo si uvědomuje, že lidský život navzdory všem těm údajným revolucím vypadá pořád skoro stejně . Řešíme ty stejné problémy, co lidi před třemi tisíci lety. Jestli se budu mít dobře, jestli to bude dávat nějaký smysl.
Líbí se mi, co píše Nicholas Taleb: že budoucnost nebude podobná představám ze sci-fi, bude vypadat spíš jako minulost. Třeba tablety. Je to vlastně ta samá hliněná destička, kterou používali Sumerové. Tisíce let to fungovalo, je to pohodlné, má tu správnou velikost. My jsme si teď několik desetiletí představovali budoucnost tak, že budeme mít na zádech tryskový motor a pak s celou rodinou poletíme na Mars. Ve skutečnosti bude možná budoucnost podobnější renesanci. Stačí se podívat, jak jsme dnes posedlí návratem k přirozenosti a hledáním kořenů.
<Foursquare>
Chviličku, musím se čeknout. O tomhle mimochodem píše Evgeny Morozov – že jsem nožičkama svého Foursquaru. Že to je chytrá aplikace, která mě dělá hloupějším.
<marketing>
Jako spousta spolužáků na žurnalistice jsem do pětadvaceti hrozně chtěl dělat marketing, byl to pro mě magický obor. Pak jsem si uvědomil, že nechápu, co je na něm tak přitažlivé. Nechci proboha odsuzovat lidi, kteří se živí marketingem, ale zjistil jsem, že by to pro mě byla ztráta času a talentu. Nechci přemýšlet nad tím, jak někomu něco vnutit, když nejsem stoprocentně přesvědčený, že to potřebuje. Spousta lidí, kteří dělají pro agentury, tenhle rozpor řeší jednoduše: sami se nechají přesvědčit, že lidi jejich produkty prostě potřebujou. Že to dělají pro ně. Přijde mi, že se v tom dá utopit obrovský potenciál téhle generace. Je hrozný kýč, když to takhle řeknu, ale: kdyby byl takhle sexy obor třeba onkologie, tak už nikdo netrpí rakovinou.
<Bůh dal zuby, Bůh dá chleba>
Včera jsem jel s kamarádem jeho krásným terénním autem s jeho krásnou ženou, potom, co vyrazili ze své krásné vily. Došlo mi v té chvíli, že už lidem vůbec nezávidím to, co fyzicky vlastní, ale jen to, co z nich vychází. Vracím se zase k Bibli, kde se na několika místech píše – v dokonalém kontrastu k tomu, co jsem znal prvních 28 let svého života od táty ekonoma a mámy účetní jako zásadní životní pravdu – že nic nemáš řešit, všechno nějak dopadne.
V nějaké Palackého knížce jsem zase našel staré české přísloví: „Bůh dal zuby, Bůh dá chleba“.
<„“>
Když uvozovky použiješ úplně nahodile, dost to zkomplikuje život. Zjistíš, že pojmy, které tu přece byly odjakživa, „od přírody“, můžou mít strašnou spoustu různých významů. Hipsteři tohle gesto („“) používají při běžné konverzaci už několik let.
Adam Hrubý vymyslel loni na podzim gestikulační identitu České republiky. Jsme prostě „republika“, všechno je tu v uvozovkách. „Prezident“ a zároveň „velitel“ „ozbrojených sil“ jmenoval „profesora“ .
Sociolog Zygmunt Bauman popisuje, že v modernitě a postmoderně se lidi chovají jako turisti, kteří nikam nepatří. Cokoliv se děje zlého, můžou odcestovat. Jako turista se spoustu věcí dozvíš, třeba tě i něco osvítí; zároveň je to bezpečný únik, nemusíš se angažovat a nemáš zodpovědnost. To stejné dělají uvozovky s textem – je to mechanizmus, který ti umožňuje mít nadhled.
<„slušný lidi“>
„Slušný lidi“ kradou, znásilňují a zabíjejí jen tehdy, když k tomu mají opravdu dobrý důvod.
<kreativita>
Šílený fetiš. Chystám si teď přednášku na kreativní rána – společné ranní kafe, kde se cíleně mluví o kreativitě. Chci je trošku vytrollovat. Budu mluvit o tom, že to, čemu říkáme kreativita, přijde samo, když něčemu denně věnuješ osm hodin a víc. Je to funkce času.
Líbil se mi nápad Samuela Tintěry na Twitteru; chce udělat konferenci o tvůrčích lidech, ale s jejich bývalými manželkami a znepřátelenými dětmi. Taky mám rád poznámku Johna Cleese z Monty Pythonů: na kreativitě je fajn, že stačí, že na něco zaměříš pozornost dlouhodobě. Ani to nemusí být úplně stoprocentně. Hlava tě po čase odmění. Je to opravdu jako s manuální prací, stačí tomu věnovat čas. Není samozřejmě zaručené, že výsledek bude geniální, ale nemůže být každý Picasso.
Dnes bohužel platí, že i když děláš jednoduchou manuální práci nebo rutinu, musíš být kreativní, „jít vlastní cestou“, vymýšlet pořád něco nového.
<čtyřhodinový pracovní týden>
Co vlastně považujeme za práci? Je pravda, že ji zaměstnanci dělají opravdu osm hodin denně? Tim Ferriss říká, že si to máš zařídit tak, abys měl čtyřhodinový pracovní týden. Zbytek týdne si pak užívat a chodit na kurzy latinskoamerických tanců, učit se španělsky v Buenos Aires atd. Přijde mi, že jakmile najedeš na tenhle diktát, pracuješ vlastně pořád.
<holky>
Úplně otevřeně říkám, že jsem feminista. Je pokrytectví vyčítat muslimským společnostem, že tam většinou musí holky chodit v šátku, nebo dokonce v burce. Jedna americká feministka si moc pochvalovala výlet do Afghánistánu právě díky burce. Nikdo ji pak nehodnotil podle toho, jak vypadá, jako tady.
Četl jsem teď pěkný článek. Nějaká programátorka popisovala, že se celý život potýká s tím, že je ženská-programátorka. Nikdo s ní nechce řešit programovací jazyky, algoritmy a frameworky; všichni jen dokola řeší, jak jde ženská role a programování dohromady.
Zavání to biologickým determinismem: jako chlap můžeš celý život být neúspěšný, ale to nevadí, můžeš úspěch předstírat. Nefunguje firma? Nevadí, vezmeš si na lízačku Mercedes, koupíš si boty se špičkou a budeš se pokoušet, aby z tebe čišel úspěch, protože se to od tebe čeká. Holky mají ten problém, že v tom nemůžou podvádět, mají to přesně naopak. Ženská může porodit postižené dítě, někdo ji může znásilnit, a přestože neudělala vůbec nic špatně, tak se to bere jako neúspěch. Možná i proto ženský míň odsuzujou prohru.
Foto: Ondřej Surý
Přečtěte si další rozhovory s osobnostmi českého internetu
Další tagové rozhovory hledejte v samostatné rubrice.
