Právo | Internet | Politika

Velká Británie se připravuje na Velkého bratra. „Charta fízlů“ bude evidovat každý krok v kyberprostoru

  • Velká Británie bude mít silnou monitorovací legislativu
  • Úřady se dozví, co Britové dělají na webu, i bez soudního příkazu
  • Bizarních nařízení je ale více

Alžběta II. za svůj dlouhý život signovala nespočet zákonů, o podpisu z 29. listopadu se však bude na britské scéně mluvit asi ještě hodně dlouho. Investigatory Powers Act mnozí považují za ono symbolické překročení hranice mezi soukromím a skutečnou velkobratrskou společností.

Zkraje příštího roku jej zároveň doplní jen o něco méně kontroverzní Digital Economy Bill, který bude v druhém čtení za pár dnů projednávat horní komora tamního parlamentu.A čeho se tedy především technická a lidskoprávní komunita děsí? Co že se to připravuje v jedné z kolébek moderní evropské demokracie?

Charta fízlů

Začněme tím prvním zákonem, který britská média přezdívají Snooper's Charter– charta fízlů. Jedná se o zákon, který mimo jiné upravuje tzv legislativu data retention, která určuje, jaké informace o nás mají archivovat telekomunikační operátoři – ať už telefonní v rámci hlasových služeb, nebo ti internetoví.

Data retention v Česku

Podobná legislativa je v dnešním světě poměrně rozšířená – před lety třeba odstartovala kauzu okolo NSA a Edwarda Snowdena – a máme ji samozřejmě i u nás, upravuje ji totiž zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a to v paragrafu 97 a odstavci 3.

První věta 3. odst. § 97 zákona č. 127/2005 Sb.

Právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinna uchovávat po dobu 6 měsíců provozní a lokalizační údaje, které jsou vytvářeny nebo zpracovávány při zajišťování jejích veřejných komunikačních sítí a při poskytovávání jejích veřejně dostupných služeb elektronických komunikací

V případě České republiky tedy telefonní operátoři po dobu šesti měsíců archivují, kdo, komu, odkud a kam (dle BTS stanice) a jak dlouho volal nebo posílal SMS. Poskytovatelé internetového připojení zase analogicky zaznamenávají IP a MAC adresy, porty, identifikátor klienta a čas.

Suma sumárum, vyšetřovatelé sice neví, co bylo obsahem komunikace, ale podle IP adres a dalších indicií se toho mohou v mnoha případech dovtípit. Je tedy naprosto klíčové, aby k podobným informacím měly úřady přístup opravdu jen v závažných případech a s posvěcením soudní autority.

Se souhlasem soudů tedy mohou do podobné databáze operátora nahlédnout jen Policie ČR, ČNB, BIS a Vojenské zpravodajství.

Britský Velký bratr

Tak a teď zpátky na britské ostrovy. Jejich čerstvý Investigatory Powers Act je vlastně analogií českého zákona o elektronických komunikacích, jde však mnohem dál.

Kontroverzní je především ve dvou rovinách. Jestli české právo vyžaduje alespoň souhlas soudu, v případě Velké Británie se k těmto záznamům dostanou desítky organizací – prakticky celý státní aparát bez potřeby soudního příkazu.

845481611
Seznam britských státních úřadů, které mohou nahlížet na data bez soudního příkazu (Zdroj: Wikipedia)

Na seznamu povolených Velkých bratrů jsou vedle pochopitelných policejních úřadů a bezpečnostních služeb kupodivu také ministerstva zdravotnictví, dopravy, sociálních věcí nebo další státem zřízené instituce.

Tím to však nekončí. Nejen že může britský stát bez svolení soudů nahlížet, kdo kde a kdy v posledním roce surfoval, ale z moci úřední může přikázat tamním technologickým společnostem, aby odkryly vaši šifrovanou komunikaci.

A to je už problém, v poslední době se totiž stále více prosazuje end-to-end šifrování, nad kterým samotný operátor nemá žádnou kontrolu a hlavně nemá žádný klíč. Když tedy end-to-end šifrování aktivujete třeba v Messengeru od Facebooku, firma Marka Zuckerberga nemá žádné páky, jak na příkaz policie takovou komunikaci dešifrovat. Nový zákon ji to přitom nařizuje.

516300867
Facebook Messenger v režimu end-to-end šifrování, které neumí rozluštit ani provozovatel, dešifrovací klíč má totiž pouze mobil příjemce

Problém má tři možná řešení. Buď by Facebook, Apple, Google a další podobné šifrovací mechanizmy na Ostrovech nepoužívaly, nebo by pokračovaly ve stávající praxi a vyčkávaly na první precedentní případ, anebo je tu ještě třetí možnost a to ta, že by podobné služby nabízely surfařům skrze třetí osobu – účelově vytvořený podnik, který by neměl v Británii právní zastoupení. Tím by ale na druhou stranu riskovaly celoplošnou blokaci, se kterou má Británie také bohaté zkušenosti, poněvadž už roky blokuje třeba stovky warezových webů včetně The Pirate Bay.

Jen vkusná erotika

Aby toho nebylo málo, šmírovací zákon možná brzy doplní další – v úvodu zmíněný Digital Economy Bill, který pro změnu obšírně popisuje samotný kybernetický svět.

Dolní komorou parlamentu už úspěšně prošel a nyní jej projednává Sněmovna lordů. Pokud mu dá zelenou i ona, pak už bude zbývat jen podpis královny.

Ani DEB přitom neunikl posměškům i ostré kritice, skrývá v sobě totiž mnohá bizarní nařízení. O jednom z nich jsme psali už v listopadu, kdy si ostrovní média všimla, že se do zákona dostala zmínka o tom, že veškerý obsah pro dospělé musí být v souladu s archaickými pravidly filmové rady BBFC. Stručně řečeno, britský surfař by měl na internetu objevit jen schválený druh erotiky.

32538081
Soubor zákonů upravující digitální byznys by v krajním případě rozhodoval i o povoleném vkusu u obsahu pro dospělé

Podle tamních provozovatelů lechtivých webových stránek by z internetu zmizel dnes již zcela běžný obsah, pravidla BBFC totiž v některých ohledech připomínají viktoriánskou dobu. O výčet toho, co přesně by takový průměrný Brit na internetu nesměl vidět, se ve svém článku rozepsal třeba The Guardian. Je to místy detailní sonda do lidské anatomie.

Jen připomenu, že se tu nebavíme o Číně, Íránu, nebo třeba Rusku, ale o Velké Británii.

Deset let za warez

V rámci Digital Economy Bill by mělo zároveň dojít k harmonizaci trestů. Jinými slovy, ať už něco ukradnete v hmotném světě, nebo na webu, je to jedno a totéž.

Možná by to dávalo i smysl, ale jen do chvíle, než si uvědomíte, že onou krádeží může být i nepovolená distribuce digitálního díla, za kterou by mohl Britům hrozit opravdu drakonický trest. Jak vysoký? Teoreticky až deset let.

Jistě, je velmi málo pravděpodobné, že by snad nějaký britský soud odsoudil surfaře k desetiletému nepodmíněnému trestu za to, že nahrál na Ulož.to kinorip, přesto to však bude možné a nelze se divit autorským svazům, že podobné zpřísnění způsobené právní harmonizací pochopitelně kvitují.

České tendence

Britskou sondu bych nyní mohl zakončit obvyklými slovy, že bychom si měli vážit našeho sice malého, ale zatím velmi svobodného internetu, nicméně i u nás rok od roku sílí volání po zpřísnění pravidel ať už z řad české policie, nebo rozvědky. Není se jim čemu divit – chtějí pružnější a rychlejší vyšetřování všemožných kauz, nicméně za jakou cenu?

Již brzy také pravděpodobně skončí éra formálně neblokovaného internetu, letos totiž prošla oběma komorami českého parlamentu novela, která umožní ministerstvu financi spravovat první český blacklist zakázaných webů. Fakt, že bude evidovat výhradně ilegální webové sázkové hry, je zcela irelevantní. Proč? Protože blacklist velmi snadno objede každý teenager, který umí spustit webový prohlížeč (třeba Operu s integrovaným VPN tunelem), a veškeré náklady pod hrozbou pokut ponesou poskytovatelé připojení.

Nelze než doufat, že těmito aktivitami to zatím končí a český internet si zachová svoji stále exkluzivnější otevřenost.

Diskuze (21) Další článek: 5 nových vychytávek od vývojářů Facebooku, které vymysleli během hackathonu

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,