Roboti mohou mít sebelepší senzory a výkonnější křemíkové mozky, dokud ale nebudou své okolí vnímat smysly podobně jako člověk, nemohou být dostatečně autonomní.
Roboti mohou pomocí svých senzorů měřit téměř cokoliv, je ale poměrně složité takto získaná data vyjádřit, aby jim člověk rozuměl a aby robot chápal, co to znamená, když senzor naměří právě takové hodnoty.
Web IEEE Spectrum píše o experimentu, ve kterém vědci učili robota chápat význam dat z dotykového senzoru pomocí 34 přídavných jmen, které popisují hmatovou odezvu materiálu. Pokud vezme člověk do rukou růžovou saténovou košilku, okamžitě ví, že je jemná. No a slovo „jemný“ je právě jedním z těchto standardizovaných adjektiv.
Momentálně asi nejpokročilejší dotykový senzor BioTac v podobě robotického prstu. Měří nejen běžné dotyky, ale také teplo, charakter povrchu aj. Vědci jej využili na robotu PR2 k tomu, aby počítač naučili chápat pocity z dotyků jako člověk.
Vědci z Pensylvánské univerzity vybavili ruku robota PR2 speciálními prsty s citlivým snímačem dotyků BioTac. Poté ho naprogramovali, aby prováděl různé dotykové operace s různými předměty. Robotická ruka mačkala ručníky, hladila je, zlehka se jich dotýkala, klouzala po nich a počítač zaznamenával data z velmi citlivého senzoru.
Stejné úkony prováděli i lidé a své pocity popisovali právě pomocí 34 adjektiv. Robot o nich věděl, takže se naučil, že když se dotkne froté ručníku, tak onomu pocitu – počitku –, který doposud znal pouze jako složitou matici čísel, se říká „hrubý“.
Robot nejprve látku uchopil, poté trošku zmáčknul a provedl sérii dalších dotykových operací. Nakonec předmět popsal pomocí speciální sady adjektiv, která byla téměř shodná s pocity, které zaznamenal člověk.
Vědci postupně naučili počítač chápat významy všech popisných přídavných jmen a pak mu dali do „ruky“ doposud neznámý předmět. Robot jej popsal velmi dobře – až na pár detailů totiž použil stejná popisná přídavná jména jako člověk.
Zní to jako banalita, nicméně aby mohl robot příštích generací komunikovat s člověkem a chápat své vlastní okolí, musí se do jisté míry chovat jako bytost. Až se tedy jednou obří robot s rukou, která by rozdrtila kámen, dotkne živého roztomilého kuřátka, které v životě „neviděl“, pomocí vjemů jako „živý“, „křehký“ aj. pochopí, že nemá kuře stisknout a rozmačkat, ale citlivě a bezpečně uchopit.
Stejnou logiku učení lze nakonec použít i na ostatní smysly robotů. Mohou mít sice sebelepší kamery, ale dokud nepochopí, na co se vlastně dívají, nemohou být dostatečně autonomní a vždy to tedy budou jen prodloužené oči člověka, třeba pilota vojenského dronu.
Teprve až ve chvíli, kdy roboti ovládnou všechny své smysly, můžeme začít mluvit o skutečných počátcích umělé inteligence v kybernetice.
