Morální životnost počítačů vzrostla, dnes koupené PC vydrží déle než v minulosti. Obzvlášť to platí pro desktop. Dodnes používám Intel Core i7-3770K, který nedávno oslavil osmé narozeniny. Za dobu, co jej mám, jsem v počítači vyměnil jen operační systémy, přidal SSD a nahradil grafickou kartu (protože na něm i hraju). Hardwarový základ je ale pořád stejný.
Těžko bych totéž mohl říci v devadesátých letech nebo začátkem nového tisíciletí. Po osmi letech byl počítač fosílie, která mě brzdila i při kancelářské práci. Přišly nové systémy a programy, které byly náročnější. Častěji se měnila používaná hardwarová rozhraní (tj. sloty a konektory), takže jednoduchý upgrade nebyl možný, a musely se vyměnit všechny klíčové komponenty či rovnou koupit nový počítač.
Jenže když už dnes PC a periferie vydrží „věčně“, existují nějaký důvody kupovat nové? Ale jistě.
Vyšší výkon se vždy hodí
Po letech stagnace, kdy Intel pouze objevoval nová jezera a neměl relevantní konkurenci, se AMD konečně vzchopilo. Architektura Zen dohnala konkurenční Core a kvůli problémům Intelu s 10nm výrobou vlastně i předehnala. Donedávna byl u Intelu čtyřjádrový procesor high-endovým modelem, dnes je to díky tlaku AMD pouze low-end. Ryzeny přinesly do běžných desktopů 8-, 12- i 16jádrové čipy, což vybičovala i Intel k tomu, že uvedl alespoň 10jádrové. Do notebooků pak konečně míří nadupaná osmijádra z obou táborů.
Kancelářský počítač takový výkon ani nevyužije, ale při práci s grafikou, videem nebo AI výpočty si nákupem nového procesoru (či rovnou notebooku) můžete hodně polepšit. Nový procesor bude do budoucna důležitý i pro hráče. Právě připravované konzole Xbox Series X a PlayStation 5 totiž ponesou osmijádrové (šestnáctivláknové) čipy rodiny Zen 2, což tvůrce enginů a potažmo her konečně donutí vyvíjet pro vyšší míru paralelismu. (Už stávající konzole mají osmijádra, avšak pomalá.)
Nové Ryzeny 4000 posunují výkonnostní laťku notebooků
S hrami souvisí též nová generace grafických karet. Nvidia udělala před dvěma lety architekturou Turing důležitý výkop směrem k budoucnosti. A do té budoucnosti naskočí i obě nové konzole. Hry konečně nabídnou ray tracing v reálném čase, což byla doposud výsada pouze filmové produkce. Reálné světla, stíny, zrcadla, skla a další prvky související s RT mohou atmosféru zlepšit víc než lepší textury. Nové karty ale přinesou též komplexnější geometrii (detailnější objekty) díky mesh shadingu nebo technologii, která pomocí GPU vylepší prostorový zvuk. Kdo si bude chtít novinky užít naplno, musí upgradovat.
Rychlé, ale malé SSD
Přechod z HDD na SSD osobně považuji za stejně důležitý jako přechod z disket na HDD. Rychlosti jsou o řád či dva vyšší. Na svižnosti systému a spouštění aplikací bude SSD ve starších PC mít možná větší vliv než nový procesor. V čem ale technologie pořád zaostává, je kapacita. Technicky není problém vyrobit SSD rovnající se největšímu HDD. Jenže nechtějte pak vidět tu cenovku.
Výrobci SSD (nebo spíš jejich NAND čipů) sice cenu za gigabajt tlačí dolů, ale daní je horší spolehlivost či životnost jednotek. Jedna paměťová buňka již neuchovává jen jeden bit informace, ale dnes již běžně tři nebo čtyři. A chystají se úložiště s pětibitovými buňkami. V praxi by to v nejhorším možném případě znamenalo, že životnost bude až pětkrát nižší. S každým zápisem se buňky opotřebovávají, až nakonec budou nepoužitelné.
Veřejnost to sice nevnímá tolik negativně, protože SSD i tak může bez problémů vydržet několik let. Osobně ale mám problém s inovacemi vykoupenými životností. Jenže alternativy dnes nejsou. Problém s kapacitou je mimochodem vidět i u nadcházející generace herních konzolí. Ty nabídnou kapacitu 1 TB, resp. 825 GB, což je stejně jako u sedm let starých předchůdců.
O kapacitách dnešních HDD si ještě běžná SSD mohou nechat zdát
Náhradou stávajících SSD postavených na NAND čipech mohly být memristory. HP slibovalo revoluci, která by smazala rozdíl mezi RAM a úložištěm, jenže vývoj se zasekl na mrtvém bodě. Aktuálně naděje vkládáme do technologie 3D XPoint, za níž stojí Intel a Micron. Na trhu jsou první disky slibující nekompromisní výkon i životnost, ale kapacity jsou ještě nižší než u SSD a ceny o řád vyšší.
S LCD na věčné časy
Displeje z tekutých krystalů jsou běžnou součástí počítačových monitorů již 20 let, v noteboocích byly odjakživa. Přestože se technologie za ty roky posunula výrazně dopředu, některé neduhy ještě inženýři nedokázali plně odstranit. Obrazovky mohou mít horší odezvu, takže u rychlých pohybů budou vidět duchové. Podsvícení nikdy nebude zcela homogenní, takže obrazy zůstane „skvrnitý“. A z obdobného důvodu nikdy nedosáhne opravdu hluboké černé.
Obrazovky postavené na technologii OLED všechny tyto neduhy řeší. Mají okamžitou odezvu, homogenní obraz i dokonalou černou. Navíc jsou panely fyzicky tenčí, což je výhodné pro notebooky, tablety či mobily a lze skrz něj „vidět“. Přímo do OLEDů už lze schovat čtečky otisků a pracuje se také na integraci kamer. Jenže mají své vlastní neduhy.
Tím největším je retence obrazu, čili ono nepopulární vypalování, kdy se dlouho zobrazený statický obraz dočasně či trvale otiskne do jednotlivých pixelů. Také proto se OLEDy v počítačích nikdy neuchytily, neboť na ploše bývá spousta lišt a jiných prvků, které nijak nemění polohu.
Acer Predator CG552K je jedním z malá OLED monitorů na trhu
Technologie microLED, kterou již u velkoformátových obrazovek komerčně nabízí Samsung nebo Sony, si bere LCD a OLEDu výhody, ale teoreticky žádné nevýhody. Slibuje jasný obraz s věrnými barvami, perfektní černou, okamžitým překreslováním, dlouhou životností a netrpí na vypalování. V současnosti jej ale výrobci ještě neumí produkovat tenké ani levné. To by se mohlo změnit, jakmile se do vývoje mohutně zapojí i čínské a japonské fabriky.
Co nahradí lithium?
Pro lithiové články platí totéž co pro LCD. Technologie stará desítky je průběžně vylepšována, pořád má řadu problémů, ale reálně je to to nejlepší (či cenově nejvýhodnější), co můžeme používat. A to nejen v počítačích (noteboocích), ale také smartphonech či elektromobilech. Právě auta budou možná tím, co urychlí vývoj alternativních řešení.
Lithiové baterie jsou vzhledem ke kapacitě zbytečně velké, citlivé na teploty a pomalu se nabíjejí. S časem se navíc jejich vlastnosti zhoršují, takže kapacita klesá, počet nabíjecích cyklů také. A jsou též relativně nebezpečné, protože když u nich dojde ke zkratku (typicky při deformaci), jejich elektrolyt se může vznítit a vybuchnout. Mobily někteří lidé mění klidně každý rok, takže na ony nevýhody ani nenarazí. Elektrické auto ale zpravidla musí vydržet déle a zkrácený dojezd nelze vyřešit powerbankou v batohu.
Jak z toho ven? O bateriových revolucích píšeme stejně dlouho jako o problém Li-ionů. Tu pomůže pevný elektrolyt (tzv. solid-state batteries), tam grafenové elektrody, ale pořád jde o experimentální technologie, které mohou fungovat v simulacích nebo laboratorních podmínkách, avšak reálně se příliš dlouho testují, a ještě déle uvádějí do komerčního provozu. Tesla chce nějakou revoluci představit ještě v tomto pololetí na akci zvané příznačně „Battery Day“, ale Musk je známá slibotechna. Technologie jeho firem fungují, ale termíny dokončení se rozcházení s původními plány.
Akumulátory s tekutým elektrolytem mohou napáchat hodně škody
V souvislosti s notebooky mimochodem vůbec nechci kritizovat výdrž na jedno nabití. Ta u špičkových strojů může dosahovat více než 10 hodin, což pokryje i celý pracovní den. Potíž je v tom, aby těch 10+ hodin bylo reálných i po roce či dvou. A kdyby ne, tak budu moci akumulátor vyměnit, aniž bych notebook poškodil? To je ale zase na jinou debatu…
Klávesnice nevhodné pro psaní
Počítačové klaviatury jsou dovedeny k téměř k dokonalosti. Každý si vybere tu správnou pro hraní či do kanceláře, s drátem či bez, ergonomickou či rovnou, ultratenkou či bytelnou mechanickou. Jako člověk, který se živí psaním a který vnímá, jak sak se klávesnic bojí například senioři, vidím jiný problém. V popiscích.
Počeštěná klávesnice obvykle nabídne naši diakritiku a kvůli tomu upravenou pozici interpunkčních znamének. Jenže na klávesách zůstanou i původní znaky a pro laika je takový pohled neskutečně matoucí, když na jednom tlačítku najde i šest symbolů. Přepínače Ctrl, Alt a Shift nemají jednoznačné vodítko, co který dělá. A takový znak zavináče, který používáme nejčastěji, v českém rozložení zpravidla není. Chudák babička, co si musí pamatovat zkratku AltGr+V, nedejbože Alt+64.
Kdo chce psát typograficky správně, v popiscích nenajde krátkou pomlčku (neplést se spojovníkem), znak mínus (neplést se spojovníkem), české uvozovky nebo výpustku. Vše musí psát pomocí tabulek s různými zkratkami či specializovanými systémovými nástroji.
Řešení existuje, ale kvůli ceně a složitosti výroby se nikdy neuchytilo. Designové studio Art Lebedev vyrábí klávesnice, u nichž jednotlivá tlačítka obsahují miniaturní displeje. Ty lze programovat, takže můžou zobrazit cokoliv včetně emoji. Vůbec bych se nedivil tomu, že se někomu může lépe psát na dotykových displejích, protože virtuální klávesnice se dynamicky mění právě podle jazyků a přepínačů a nezahltí uživatele zbytečnými symboly. Však také některé notebooky budoucnosti nemají klasickou klávesnici, ale druhý displej. Či jeden velký skládací.
Apple měl s kontextovým Touch Barem dobrý nápad, ale problém s popisky neřeší
A když už jsme u těch klávesnic, proč je hergot výrobci stále ještě nevybavují čtečkami otisků? To je dnes díky mobilům komponenta v hodnotě nižších jednotek dolarů, přitom může významně usnadnit pohodlí při používání počítače, tedy při přihlašování do systému a bambilionu aplikací. Klávesnice je přitom ideální místo, kam čtečku umístit.
Pomalá síť
Mysleli jsem si, že „ty naše internety“ zvládnou všechno, jenže přišlo streamované hraní v podobě PlayStationu Now, GeForce Now, Google Stadie nebo Microsoft xCloudu. Tyto služby jsou extrémně citlivé nejen na rychlost stahování, ale především dobu odezvy a kvalitu připojení. Jakékoliv drobné výpadky, které při běžném surfování nepoznáme, se u her projeví naplno. Rezervy ale nejsou jen v internetovém připojení, které zkrátka vždy bude tím nejpomalejším článkem řetězce. Problémy jsou i v domácí síti.
U počítačů je slušností, když podporují Wi-Fi 802.11ac. Desktopy, NASy a routery, které mají v bytě své pevné místo, by měly být ideálně připojeny kabelem, tedy Ethernetem. Ten se ve většině případů objevuje v gigabitové variantě, přestože již existují rychlejší standardy. Gigabit už ale může být málo, pokud máte NAS či jiný souborový server. Pevné disky mohou při sekvenčním čtení a zápisu jet přes 125 MB/s, což je faktický limit gigabitového rozhraní.
Wi-Fi je nejpodceňovanější elektronická výbava domácnosti, přestože na ní dnes závisí nejen počítače a mobily, ale též televize, chytré reproduktory, meteostanice atd. Každý další připojený bod v síti omezuje kapacitu (čti rychlost) všech ostatních. Nové verze standardu 802.11 již sice počítají i se zlepšením paralelních přenosů z více zařízení (MU-MIMO, OFDMA), jenže jsou výsadou pouze těch nejdražších routerů. Totéž platí pro technologii WiGig pracující v pásmu 60 GHz, která na krátké vzdálenosti nabídne vyšší rychlosti než Wi-Fi a je ideální pro streamování obrazu či odesílání velkých balíčků dat.
Google Stadia chce být pro hry tím, čím je YouTube pro video
Jenže ani odborník či poučený laik si ideální router nevybere, protože výrobci mají software děravý jak řešeto (což u hlavního prvku domácnosti fakt nechcete) nebo jejich designéři jedou na nějakých psychotropních látkách.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
