V minulém týdnu Microsoft dokončil RC1 svého domácího serveru. První pohled na příštího obyvatele černé krabičky v komoře.
Instalace
Kdo kdy instaloval nějaká Windows, nezaváhá. Prostředí je sice barevnější, v principu ale stejné jako při instalaci Windows XP a Server 2003. Ani jednotlivé kroky při instalaci nejsou ničím netradiční, pouze vás překvapí jejich pořadí. Vynecháme klasické zhodnocení délky - jednak měření ve VirtualPC není ani trochu objektivní (instalace zabrala na stroji se 2 GB RAM skoro šest hodin) a jednak instalaci serveru stejně neproměňujeme v každodenní zábavu. Server se nainstaluje a frčí.
Pokud během instalace vyndáte z mechaniky DVD, systém po ní naběhne, provede automatické přihlášení a proces dokončení instalace nahlásí chybu. Spouští se pak při každém restartu, dokud DVD znovu nevložíte a nerestartujete. I tak si ale instalátoru systému již v prostředí Windows užijete nad hlavu. K instalaci dodáme jen tolik, že po dokončení kopírování souborů se při našem testu tento proces z ničeho nic restartoval a probíhal znovu. I toto bych však přičetl běhu v emulovaném prostředí.
Chronologicky: Příprava instalace * Vítejte * Volba místních nastavení * Zadání produktového klíče * Vymyslíme jméno počítače * Volba disku pro instalaci * Co to? * Ono to ještě nekončí? * Restart * Spouštěcí obrazovka sem nějak nesedí * Že by to už bylo? * Nastavení hesla * Automatické aktualizace * Vítejte
Přesuňme se na klientský stroj. Obraz disku Windows Home Server Connector má necelých čtyřicet megabajtů. Očekávali jsme rychlou a bezproblémovou instalaci, jenže...
... nás instalátor přivítal hláškou, že nemůže běžet na čtyřiašedesátibitovém operačním systému. Na jednu stranu je toto pochopitelné, testovaný RC1 Windows Home Serveru je pouze dvaatřicetibitový. Na stranu druhou je však přinejmenším nelogické, že instalační disk Connectoru neobsahuje verzi pro obě platformy. Není přeci vyloučeno, že zatímco server je dvaatřicetibitový, klientské počítače mohou klidně používat čtyřiašedesátibitové edice Windows. Pravda. Microsoft čtyřiašedesátibitová Windows mezi podporovanými platformami nezmiňuje. Možná byla chyba zvykat si, že pokud se někde napíše Windows Vista bez bližšího upřesnění, znamená to automaticky obě verze.
Toto už je o hodně lepší. Bohužel jsme se museli přesunout ke dvaatřicetibitovým Vistám.
Na konci instalace Connectoru se instalační program pokusí v lokální síti Windows Home Server vyhledat. Pokud jej nedetekuje, zobrazí hlášku, kterou vidíte níže.
Tohle má být kandidát na vydání?
Ještě než odpojíte monitor a klávesnici a se serverem se spojíte vzdáleně, pocítíte na vlastní kůži práci s tímto systémem. Stav, v němž se vývoj nachází vůbec nenasvědčuje tomu, že by mělo jít o systém určený již jen k vychytání chyb. Podoba s Windows Serverem 2003 je více než zřejmá - bootovací obrazovkou počínaje a označením verze na ploše konče. Systém je na první pohled nevyladěný a nechová se příliš logicky.
Se vším respektem vůči Microsoftu jsem přesvědčen, že v tomto stavu by měl být Windows Home Server označen maximálně jako betaverze. Ze všeho nejvíc oživuje vzpomínky na první sestavení Longhornu objevivší se v letech 2002 a 2003 a vycházející ještě z Windows XP. Co jiného říci o faktu, že záplaty a doplňky systému (.NET Framework, Desktop Search apod.) nejsou integrovány, ale instalují se pomocí svých běžných instalátorů (naštěstí automaticky) na konci instalace systému?
Po skončení instalace si systém vyžádá heslo pro přístup ze sítě a pak již jen uživateli sdělí, že se má odhlásit a pracovat ze vzdáleného počítače. Pokud prostředí Windows Home Serveru opustíme, není již stav vývoje a odladění tak tragický. Windows Home Server Console je zpracována kvalitně a vypadá, že je i funkční. Ještě před jejím spuštěním instalační program detekuje v síti přítomnost Windows Home Serveru a nakonfiguruje automatické zálohování. Rovněž ohodnotí stav vaší sítě jako kritický, pokud nenajde na vaší pracovní stanici antivirus či zjistí, že jsou vypnuty automatické aktualizace.