Do útrob grafických karet se většinou zbytečně nedobýváme, protože to navždy změní její vlastnosti (konkrétně především dosahované teploty) a navíc to s sebou nese jistá rizika (zejména v případě obnaženého jádra). V případě HD 5870 jsme ale věděli, že od nás putuje do dalších redakcí, kde jí stejně bez skurpulí prohrábnou útroby, takže se také pochlubíme, že umíme kartu rozebrat (dokonce o něco důkladněji) a opětovně složit, aniž by zbyla nějaká součástka.
Motivací byla ale i u ATI poprvé použitá tajemně působící kapotáž, díky které toho karta o sobě (a zejména o chladiči) bez svlékání moc neprozradí.
Kryt spodní strany karty je kovový, a i když budí dojem, že jde o rozvaděč tepla, a při testování se i zahřívá, kontakt se součástkami na kartě je minimální.
Snad právě díky mohutným rozměrům karty se pasivní část chladiče jeví docela malá (zejména s ohledem na výkon karty). Překvapením jsou ale čtyři heatpipe (u HD 4870 byly jen dvě a u HD 4890 dvě heatpipe o průměru 6mm a jedna s průměrem 8mm).
Žebrování končí daleko před záslepkou. Část ohřátého vzduchu odchází ze skříně skrz malý otvor v záslepce, část se ale vrací přes otvory na boční stěně krytu zpět do skříně. I přes tento zdánlivý nedostatek ale nelze mít k provozním vlastnostem karty výhrad.
Na tištěném spoji zaujme především velké jádro otočené o 45 stupňů podobně, jako u Radeonů HD 2900. S ohledem na rozměry karty by člověk asi čekal větší koncentraci součástek. U přídavného napájení je vidět, že se uvažuje i o kartách s výkonnějším napájením pomocí šestipinového a osmipinového přídavného konektoru. Minimální upatlání jádra teplovodivou pastou dává tušit, že jsme stáli někde na počátku celého řetězce recenzentů a naměřené teploty by tudíž mohly mít ještě nějakou vypovídací hodnotu.
