O boji proti pirátství aktuálně aneb jak to bylo v Klášterci

Sítě P2P a sdílení autorsky chráněných souborů v nich jsou v poslední době často propíranými tématy. Autorské zájmové skupiny vystrkují růžky více a více a v Klášterci nad Ohří se ukázalo, že i domácí uživatelé jsou dotknutelní. Jak je to se stahováním a jak to bylo v Klášterci?

Stahuji. Jsem kriminálník?

Pravidelně či příležitostně stahuji z internetu autorským zákonem chráněná audiovizuální data (filmy, hudbu). Porušuji zákon? To je otázka, kterou si jistě klade nemnohý stahovač a na níž zároveň existuje řada odpovědí. Jelikož však odpověď na tuto otázku je dichotomie, zůstanou nám ve výsledku pouze dva tábory: Tábor těch, kteří tvrdí, že ano, a tábor těch, kteří tvrdí, že ne. Kdo z nich má pravdu?

Pravdu mají ti, kteří tvrdí, že ne. Autorský zákon totiž v ČR stahování autorsky chráněných děl z internetu umožňuje. Podrobnější a odbornější vysvětlení najdete například v odpovědích právníků Josefa Aujezdského a Petra Kočího v našem článku Nejasnosti s novým autorským zákonem? Zeptejme se právníka!

Pravdu pak logicky nemají ti, kteří tvrdí, že stahování ilegální je. Bavíme-li se totiž o audiovizuálních dílech (jinými slovy: nebavíme se o softwaru), jakékoli tvrzení takovýchto osob, přitom se často jedná o zástupce lobbystických organizací chránících autorská práva, není pravdivé. V poslední době se často objevuje argument, který říká, že s každým stahováním automaticky i sdílíme. To nelze označit jinak, než za účelové zkreslování faktů.

Ano, na BitTorrentu, na eDonkey2000 ale i v dalších sítích je to zařízeno tak, že stahovaná data jsou rovnou odesílána dalším uživatelům. Na jiných sítích, například na DirectConnectu, je však plně na rozhodnutí uživatele, jaká data nasdílí. Může tak sdílet díla, u nichž je sám vykonavatelem autorských práv či díla svobodná, u nichž autoři takovéto sdílení umožňují. Rozhodnutí o sdílení a tudíž potenciálním překročení zákona je tedy svrchovaně svěřeno uživateli. Přítomnost na P2P sítích člověka v ČR automaticky nekriminalizuje, jak se mnohé organizace snaží naznačovat.

Boříme mýty

U softwaru se věci mají trochu jinak. Právoplatný vlastník licence má zákonem dánu možnost udělat si záložní kopii programu. Zákon zde má přednost proti licenčním ujednáním a tak toto právo není dotčeno ani případným zákazem z licenčního ujednání vyplývajícím. Nikdo kromě vlastníka licence však software kopírovat nesmí. Lidé se často obhajují tvrzením, že kdyby software (ale i audiovizuální díla) nebyl tak drahý, koupili by jej. Jelikož ale drahý je, nekupují, nýbrž kopírují. Kopírováním tedy autorovi nemá vznikat žádná škoda, neboť fyzicky u něho k žádné újmě nedošlo.

Takovýto pohled je však velmi krátkozraký. Z právního (ale i přirozeného) hlediska nevzniká škoda pouze tehdy, kdy poškozený o něco přijde. Vzniká i tehdy, kdy nezíská to, na co měl právo. Tedy tím, že uživatel zkopíruje a používá software jednoznačně způsobuje škodu. Uživatel si totiž dopřává luxusu využívat komerční software aniž by za něj zaplatil jeho výrobci, tedy subjektu, který má na úhradu za poskytnutí takovéhoto luxusu nárok. Pokud je toto vysvětlení stále nedostačující, použijme názornější příklad z jiné oblasti.

Redaktor online časopisu je placen od počtu kliknutí na jeho článek (což není případ Živě.cz). Řekněme, že za každé kliknutí mu musí čtenář zaplatit 1 Kč. Článek však některý z platících čtenářů z webu zkopíruje a od něj si přístupové údaje do zabezpečené sekce serveru stáhne tisíc dalších čtenářů, pochopitelně již zdarma. Autor tak v extrémním případě dostane 1 korunu namísto 1 001 korun. Jednoznačně mu tak vznikla škoda, neboť jeho dílo četlo 1 000 osob bez zaplacení. Výmluva opírající se o tvrzení „Kdybych to musel zaplatit, nebral bych to!“ je zcela irelevantní. Vzal jsi, plať!

Jiný mýtus však naštěstí platný je. Mohu-li soudit alespoň podle svého okolí, nízká cena lidi táhne. DVD s koncertem populárního umělce za 1 200 korun si koupí málokdo. Když však stejné DVD po několika letech stojí 300 Kč je vítaným zpestřením sbírky. Výrobci a distributoři si zřejmě neuvědomují (a platí to i pro software), že cena by měla být stanovena na základě nabídky a poptávky. 1 200 korun za DVD, které člověku poskytne nejvýše deset hodin zábavy v životě, je přehnaný luxus, jejž je ochotno financovat, řekněme, 10 % lidí. Naopak 300 korun již může i několikanásobek tohoto množství lidí považovat za odpovídající cenu za těch pár hodin zábavy a navíc na internetu často nedostupný (relativně) kvalitní obraz a zvuk. Dočkáme se někdy doby, kdy si výrobci a distributoři uvědomí, že na DVD za 300 vydělají v konečném důsledku více než na stejných DVD za 1 200?

Co na to policie?

Z výše uvedeného plyne, že do hledáčku vyšetřovatelů se tak může dostat pouze člověk, který autorsky chráněná díla sdílí. Pronásledování sdílečů zatím není běžnou praxí (což však nevylučuje, že se jí velmi brzy nestane) a tak se podobné kauzy obvykle řeší na základě udání. Policisté na dané P2P síti zjistí IP adresy sdílejících uživatelů a soud požádá poskytovatele připojení, který dané adresy vlastní, o poskytnutí osobních údajů klientů, kterým byly přiděleny. Poskytovatelé musí vyhovět.

Policie následně zažádá soud o souhlas s domovní prohlídkou. Ten obvykle získá, neboť předběžným výslechem vyšetřovaných, který je jinak požadován, by se způsobilo nežádoucí zdržení, jež by vyšetřovaným dalo možnost manipulovat s důkazy. Následuje domovní prohlídka a zabavení počítačů. Těmto nepříjemným záležitostem jsme se podrobněji věnovali v nedávném článku Právo a pořádek nebo policejní stát?

Trochu světla na Klášterec

Klášterec nad Ohří je malé město o šestnácti tisících obyvatelích, které leží v okrese Chomutov. Určení geografické polohy a velikosti není samoúčelné. Chomutovsko je totiž (zřejmě díky malé rozloze měst) oblastí, která by mohla být co do internetového připojení vzorem většině ČR. Když před lety jeden chomutovský poskytovatel začal nabízet Wi-Fi připojení domácnostem o sdílené rychlosti 512 kb/s a garantované rychlosti 64 kb/s za 357 Kč měsíčně, další firmy se přidaly a vypukl ostrý konkurenční boj, který nakonec vyústil v pro obyvatele jiných regionů naprosto neuvěřitelné nabídky připojení.

Zatímco v Brně není v roce 2007 problém pořídit s pěti uživateli sdílenou Wi-Fi o rychlosti 64 kb/s za 700 korun, v Chomutově lze za cenu jen o málo vyšší pořídit desetimegabitovou optickou přípojku s možností 100Mbit/s přístupu do vnitřní sítě. Podobné je to i v Klášterci nad Ohří, kde místní poskytovatel Kabel1 nabízí 10 Mbit/s za 770 korun. A právě u zákazníků tohoto poskytovatele byly nedávno provedeny domovní prohlídky a zabaveny počítače.

Jakkoli podobné potíže nelze nikomu vysloveně přát, není se čemu divit. Vnitřní síť o značně vysoké rychlosti a dvou tisících uživatelích je značně nápadná a podezřelá. Pravdivá se zdá být i zkazka, kterak se policie na klášterecké zaměřila. Sdílení měl udat provozovatel jedné z místních videopůjčoven, kterému díky provozu DirectConnect hubu uvnitř sítě Kabel1 klesaly zisky. Některý z uživatelů si půjčil film, vytvořil obraz disku a nasdílel jej ostatním. Na základě podnětu provozovatele videopůjčovny pak policie začala šetřit a sbírat důkazy. Pokud je toto pravdivá verze, pak lze předpokládat, že daná videopůjčovna nebude na tak malém městě prosperovat ani nadále.

Měli šanci a stále ji mají

Procesy mezi udáním a domovními prohlídkami však neproběhly přes noc. Vyšetřování a sběr důkazů začaly údajně již v únoru minulého roku, přičemž bylo více-méně veřejným tajemstvím. Většina podezřelých o něm věděla, přesto neudělali nic proto, aby policii vyšetřování ztížili či aby již dále neporušovali zákony. Přitom stačilo tak málo. Zašifrovat pevný disk, případně se chovat nenápadně - nejlépe (alespoň na nějaký čas) vůbec nesdílet.

Nechceme v žádném případě zlehčovat důsledky potenciálního trestného činu či k němu navádět, zamysleme se však nad budoucím vývojem. Nadějí každého vyšetřovaného v podobném případě je, že se policii nepodaří spáchání trestného činu konkrétní osobě prokázat - což samozřejmě (aby bylo možné člověka odsoudit) musí. Pro vydání povolení k prohlídkám stačily v Klášterci údajně seznamy souborů ze sítě DirectConnect. Ty, jak známo, jsou pouhým XML souborem, není tedy problém je zfalšovat.

Není problém je pomocí běžně dostupných nástrojů automaticky vygenerovat, či vygenerovat nesmyslná data a pouze je jako autorsky chráněná díla pojmenovat, nebo je vygenerovat podle skutečných dat a následně k nim DC klientu odepřít přístup. Na základě seznamů souborů tak pravděpodobně člověk nemůže být usvědčen. Policie by musela stáhnout alespoň část nějakého autorsky chráněného díla. Je pravděpodobné, že při dobře konstruované obhajobě se dá v takovýchto případech vyhnout odsouzení.

Témata článku: Software

345 komentářů

Nejnovější komentáře

  • honza 13. 5. 2007 13:16:28
    Tak hod par typu ...
  • Bennie 11. 5. 2007 11:16:31
    Ježišmarjá, já zapomněl zaplatit licenční poplatky za software od...
  • Bennie 11. 5. 2007 10:06:30
    Pak se ale přímo podbízí otázka, zda by autor článku neměl hledat jiný...
Určitě si přečtěte

Monitory do 10 tisíc: poradíme, jaké jsou teď nejlepší

Monitory do 10 tisíc: poradíme, jaké jsou teď nejlepší

** Dobrý monitor s kvalitním panelem lze pořídit pod tři tisíce korun ** Pod deset tisíc si můžete koupit pracovní 27" monitor nebo nejlevnější použitelné 4K ** Vybrali jsme také ideální model pro vícemonitorovou konfiguraci

27.  11.  2016 | Stanislav Janů | 13

Sbíječky vyměnili za klávesnice. Nový projekt má za cíl přeučit horníky na programátory

Sbíječky vyměnili za klávesnice. Nový projekt má za cíl přeučit horníky na programátory

** Programátorů je málo a horníků bez práce po uzavření dolu Paskov bude moc ** Problém řeší unikátní projekt ** Pilotní kurz dává naději, že by z horníků mohli být použitelní kodéři

28.  11.  2016 | David Polesný | 76