Pokud si zakoupíme téměř třicet let starý počítač Atari, jak na nás bude působit? Jaké budou naše první dojmy? O tom všem si povíme a zmíníme i pár základních tipů, jak staré Atari ovládat.
Ve chvíli, kdy k vám domu dorazí krabice s nákupem a vy se na ni lačně vrhnete, určitě přijdou překvapení. Doufejme, že budou pozitivní – počítač s disketovou jednotkou bude fungovat a nebudete nuceni řešit nějaké zásadní problémy.
Asi budete ale stejně jako já poněkud v šoku z faktu, jak je disketová jednotka velká a těžká. Člověk tuto technologii bere už jako cosi zastaralého, a když na ni vzpomíná, tak jako na něco, co se v případě nutnosti připojilo k USB a načetly ze z toho nespolehlivého nosiče nějaká data.
Atari ale používá větší diskety, než na jaké jsme zvyklí – 5¼‘‘. Z toho důvodu je i jednotka mohutná a pomalá. K oběma přístrojům se dodávají i pěkně masivní zdroje, které každého ujistí, že transformování elektřiny z 220V na 9V nelze považovat za naprostou samozřejmost.
Atari 800XE s disketovou jednotkou a spuštěným MyDOSem
Pro neznalého je 5¼‘‘ disketa přímo synonymem pro ztrátu dat. Pokud jste s něčím takovým nikdy nepracovali, tak nechápete. Jak je možné, že magnetický kotouč je v jednom místě nekrytý? Vždyť se jej každý může dotknout prsty či jej propíchnout špendlíkem! Ano, máte pravdu. Možné to je. Rozhodně to ale není dobrý nápad.
Kdysi se zkrátka tyto diskety používaly a riziko poškození se eliminovalo velkou opatrností. Rozhodně větší, než máme ve zvyku my dnes. Zacházet s těmito disketami jako s flashdisky, které hodíme do kabely ke klíčům či tužkám, ne, něco takového opravdu nelze provádět. Na druhé straně, někteří pamětníci zdůrazňují, že prvotní dojem z těchto disket (a jejich nechráněnou magnetickou vrstvou) je sice úděsný, ovšem ve skutečnosti jsou při svém stáří spolehlivější, než modernější 3 ½‘‘. Zatímco na první pohled bytelnější a menší disketa po tolika létech selhává, prastaré obludy jsou stále čitelné, případně při novém formátování dokonale fungují.
Zní to neuvěřitelně, ale na všechny tyto diskety se vešlo téměř srovnatelné množství dat - něco přes 1MB (zdroj: Wikipedia)
Prázdné diskety není vcelku problém pořídit, horší je to s těmi použitými. Vzhledem k pravidlům eBay se všechny použité diskety prodávají jako prázdné a kupující má povinnost je po nákupu vymazat. Že jsou na nich hry, programy a další zajímavosti je samozřejmé. Bylo by skvělé si nějakou takovou sbírku zakoupit. Bohužel, co lze celkem bez problémů pro Commodore C64, je u Atari téměř nemožné. Naštěstí, existují způsoby, jak si takové „originální“ diskety pro ten správný „look&feel“ vytvořit – to vše si ještě ukážeme.
Další z klasických periférií, které si určitě každý zakoupí, je joystick. V tomto ohledu není nejmenší problém, pořídit joystick k Atari (a k dalším osmibitům, jako C64, ovšem pozor, Sinclair má jiný typ joysticku!) je jednoduché a vaši peněženku to nijak nezatíží. Bohužel, jsou tu transportní náklady, které z joysticku za 5-10EUR udělají záležitost dvojnásobně drahou – doporučuji jich tedy pro jistotu koupit víc. Mikrospínače mají tendenci se po určité době odporoučet do věčných lovišť (zvláště při hraní sportovních her, spočívajících ve schopnosti s joystickem rychle kmitat).
První spuštění a vyzkoušení počítače s disketovou jednotkou je triviální záležitostí. Vše připojte k elektrice, propojte SIO kabelem, zapněte disketovou jednotku, vložte disketu s DOSem či nějakou hrou, no a poté spusťte počítač. Pokud jste vložili disketu s hrou, měl by být výsledek evidentní, ale u DOSu se vám (dle typu) může stát, že počítač naskočí do Basicu a jakoby se nic neděje. Nepropadejte panice – napište příkaz DOS a pokud došlo k nahrání, objeví se vám patřičná obrazovka.
