Ten počítač pro mnohé představoval začátek. Svou obrovskou popularitou dokázal převálcovat stroje mnohem slavnějších značek.
No a rok se s rokem sešel, už se psalo Léta Páně 1982 a firma Sinclair Research představila v dubnu tohoto roku své nejslavnější dílo (v prototypu známé jaké ZX82), za které si její šéf vysloužil šlechtický titul.
Opět tradiční póza, tentokrát se Spectrem
Sinclair ZX Spectrum se pro mnohé stal prvním krokem k mikropočítačům. Znamenal opravdu velký skok oproti předchůdcům. Kromě textového výstupu nabídl barevnou grafiku a na svou dobu jemné rozlišení 256×192 bodů. Barevnost grafiky však byla dosažena pouze s pomocí atributů, což byla síť obdélníků 32×24, v nichž bylo možné použít pouze dvě barvy (i když existovaly triky jako multicolor či dithering, pomocí kterých bylo toto omezení pokořeno, jak si ještě řekneme).
Celková barevná paleta sestávala z osmi barev, přičemž ale bylo možné nastavit v daném obdélníčku jejich světlejší verzi, takže se celkem jedná o barev patnáct. Což o to, osm či patnáct barev by v kontextu doby nebylo zas tak málo, tolik nenabízel ani oslavovaný Apple II a přímý konkurent ZX Spectra, VIC-20, jich měl šestnáct.
Barevná paleta Spectra - černá je vždy černá, proto 15 barev (zdroj: Wikipedia)
Problém bylo ale ono atributové omezení. Jakkoliv si tento způsob zobrazování nechal tvůrce hardwaru Spectra, Richard Altwaser, patentovat, a jakkoliv se jednalo o šikovný trik, jak velmi výrazně redukovat potřebnou velikost grafické paměti, znamenalo toto zobrazení komplikace pro oblast softwaru, v níž se ZX Spectrum proslavilo především – pro počítačové hry. Spectrum nepodporovalo hardwarové sprity, nabízelo pouze jednobitový reproduktorek pro vytváření zvuků (ačkoliv šikovní programátoři se i na něj naučili vyluzovat vícehlasé melodie a přehrávat samply), neznalo žádné jednoduše realizovatelné triky s barvovými registry jako Atari (ostatně, barvové registry ani nemělo). Známá „atarácká duha“ tudíž ležela zcela mimo jeho schopnosti – ono s osmi (no dobře, tak patnácti) barvami se duha dělá fakt blbě, pesimista by dokonce tvrdil, že nejde udělat vůbec.
Nesmrtelný "gumák" (zdroj: Wikipedia)
Spectum v podstatě vynikalo pouze ve dvou oblastech, obě patřily u Sinclairů k tradičním. Byl to velice malý minimalistický počítač, který bylo možné snadno pochopit, do detailů poznat a programovat, přičemž ale výkonem svého mikroprocesoru patřil k těm nejvýkonnějším mezi osmibity. No a hlavně – byl levný. Clive Sinclair měl pravdu. Za 179 liber jste si v čase jeho uvedení na trh žádný jiný počítač s jemnou barevnou grafikou koupit nemohli. Druhá část jeho tvrzení už pravdivá nebyla. Pokud jste se podívali na počítače v ceně pod pětistovku, narazili jste na výkonnější soupeře. Spectrum v tomto ohledu excelovat nemohlo.
Commodore VIC-20 (zdroj: Wikipedia)
A právě to stálo za jeho neúspěchem v USA i Austrálii. V USA totiž brzy po jeho představení a následně po uvedení mnohem výkonnějšího Commodore C64 vypukla cenová válka. Jednak se zde dal pořídit starší Commodore VIC-20. Ten neznal jemnou barevnou grafiku, ale pouze textový mód, měl pouze 5kB RAM, ovšem nabízel mnohem lepší klávesnici, možnost dokoupení disketové jednotky, snadné připojení tiskárny atd. Rok po Spectru přišel Commodore se strojem C64, který Spectrum naprosto deklasoval, jak v grafice, tak ve všem ostatním (mimo rychlosti). Kromě toho šéf Commodore Jack Tramiel zavelel k cenové válce, takže C64, původně prodávaný za $595, se o rok později prodával za pouhých $200, což bylo méně, než stálo ZX Spectrum. Právě to vedlo k tomu, že v USA se ZX Spectrum, ani jeho klony vyráběné firmou Timex neuchytily a Timex v roce 1983 ukončil jejich výrobu.
Stejná situace se opakovala v Austrálii. Zde domácím počítačům kraloval C64 a koupit si ZX Spectrum představovalo problém, neboť na celém kontinentě jej nabízela pouze jediná firma a to pouze po několik měsíců.
Reklamní srovnání ZX Spectra s konkurencí
V Evropě to ale bylo jiné. Zde počítače přeci jen stály mnohem více, takže každá ušetřená libra, marka, frank, o korunách československých nemluvě, to vše se počítalo. V Británii se Spectrum stalo přímo národním počítačem a symbolem doby, stejně jako Lady Diana či třeba hudba New Wave. Na vrcholu jeho popularity prodala firma Sinclair Research jen v Británii 15 000 počítačů týdně, což zcela deklasovalo konkurenci. Vznikly pro něj tisíce her i dalšího softwaru, takže naprosto převálcovalo ostatní platformy.
Kromě toho existovaly stovky, možná tisíce různých hardwarových doplňků, rozšiřujících karet, rozhraní atd., v čemž s ním konkurence taktéž nemohla držet krok. Existovalo několik diskových systémů pro připojení disketové jednotky, různá řešení pro připojení lepší PC klávesnice, rozšíření paměti, interface pro vyvedení standardních portů na běžně dostupné tiskárny, no a pro hráče byl jedním z nejdůležitějších interface společnosti Kemston, který umožnil připojit joystick, bez něhož se počítačové hry hrály jen s pomocí klávesnice o dost obtížněji. Vytvořil tak standard, který následně zkopírovala řada výrobců.
ZX Spectrum s Interfacem 2 a zasunutým modulem (zdroj: www.retrogamescollector.com)
Toto se ne tak zcela líbilo v Sinclair Research, kde v roce 1983 představili svůj Interface 2, který nabízel dva joystickové porty (ovšem jiného standardu, tzv. Sinclair joystick) a ke všemu port pro zasunutí herního modulu. To samé nabízela konkurence, jako Atari či C64, ovšem u ZX Spectra se to neujalo, protože hry na modulech byly daleko dražší (5,95 oproti 14,95), než na kazetách. Interface 2 se proto moc neujal a skončil v zapomnění o pouhý rok později.
Interface 1 byl úspěšnějším produktem. Nabídl jednak sériový port pro snadné připojení tiskáren, dále síťový port, čímž se umožnilo propojit ZX Spectra do sítě počítačů a zasílat mezi nimi data. Byla to marná snaha firmy proniknout do škol, pevně obsazených mnohem kvalitnějším BBC Micro. Většina kupujících si proto Interface 1 koupila v balíčku s jednotkou microdrive. Sinclair totiž vyslyšel kritiky, kteří namítali, že pro svou platformu není schopen nabídnout lepší způsob ukládání dat, než obyčejné magnetofonové kazety. Disketová jednotka se ale Siru Cliveovi zdála příliš drahá, proto hledal levnější řešení.
ZX Interface 1 (zdroj: Wikipedia)
Trvalo to mnohem delší dobu, než se ve firmě očekávalo, proto nebylo možné zařízení představit společně se ZX Spectrem, ale zájemci si museli rok počkat. ZX Spectrum mělo z tohoto důvodu nedokončenou ROM a příkazy, nutné pro práci s mechanikou, se sice objevily na klávesnici, ale uživatele pouze mátly, protože nic nedělaly. Až Interface 1 v sobě obsahoval přídavnou ROM, která tyto příkazy obsloužila.
Porovnání velikosti magnetofonové kazety a microdrive (zdroj: Wikipedia)
Vývoj Sinclair Research vedl ke kazetopáskové mechanice s miniaturní kazetkou s nekonečnou páskou. Její kapacita 85kB sice nikoho zrovna neohromila, ovšem rychlost nahrávání dat a struktura souborů jako u diskových systémů se velmi líbila. Samotné kazetky stály zpočátku pět liber a nebyly nejspolehlivější, jelikož páska se natahovala, takže nikdo neměl jistotu, že kazetku načte v jiné mechanice, než v té, ve které byla zapsána.
Navzdory těmto nevýhodám se ale microdrive stal velkým hitem a velmi mnoho uživatelů si jej koupilo společně s počítačem, takže Siclair Research dokonce omezila možnost objednávání na maximálně dvě jednotky na zákazníka (systém umožňoval připojení osmi jednotek). Bohužel pro firmu, tvůrci software microdrive okázale ignorovali, nebyly na něm distribuovány žádné hry a pouze velmi málo softwaru. Ovšem třeba takový Tasword stál za to. Je třeba přiznat, že za necelou padesátku liber jste si tehdy žádnou disketovou mechaniku pořídit nemohli. Pokud jste se byli ochotni spokojit s technologií o něco omezenější, Sinclair vám měl co nabídnout.
ZX Spectrum se dvěma mechanikami Microdrive a joystickovým interfacem (zdroj: retroc.havnet.positive-internet.com)
Pro zobrazování na ZX Spectru musel Clive Sinclair požít jiné triky, než u předchůdců, jelikož nyní bylo třeba pracovat s jemnou barevnou grafikou. Řešení, s nímž ZX Spectrum přišlo, nese opět znaky geniality. Jeho paměti byla rozdělená do dvou sběrnic, přičemž v lacinější variantě bylo osazeno jen 16kB RAM, takže z hlediska CPU bylo k dispozici 32kB (ROM a RAM). K této části měl přístup i obvod ULA, který zajišťoval vykreslování. Pokud zrovna pracoval, pozastavil takt CPU, takže tím uvolnil sběrnici pro zpracování obrazu, což ovšem mělo vliv na zpomalení chodu počítače a trošku to připomínalo starší technologii. Pokud měla ULA naplněné zobrazovací registry, nebo zobrazovala okraj obrazovky či vysílala synchronizační pulzy pro televizi, byla sběrnice volná a pro CPU dostupná – z toho důvodu je zpomalení CPU u Spectra menší, než u ZX81.
Vnitřnosti ZX Spectra
U plně osazené verze ZX Spectra se 48kB RAM byla ale situace jiná. Zde program ležel v druhé polovině paměti RAM a ta byla zcela k dispozici pro CPU, který zde pracoval s maximálním taktem a bez jakýchkoliv omezení. Pokud tedy program zrovna nezapisoval do videopaměti, jeho běh probíhal s maximální rychlostí.
Tento trik s rozdělením paměti (a ještě s pomocí velmi jednoduché hardwarové realizace) je opět velmi unikátní a v podstatě v jistém směru překonává i dnešní koncepci PC, které má také dedikovanou videopaměť, ovšem v ní nemůže být uložen kód programu.
ZX Spectrum+
V říjnu 1984 přišel Sinclair Research s vylepšeným faceliftem svého nejúspěšnějšího počítače. ZX Spectrum+ bylo uvedeno s novou použitelnější klávesnicí stejného typu, jaký se objevil na Sinclair QL, profesionálním počítači, který byl uveden začátkem stejného roku (jak si ještě v příslušném povídání řekneme). Tato klávesnice byla (kromě opravy chyby v grafickém obvodu, která občas u původního Spectra snižovala kvalitu zobrazení) tím jediným, čím se novinka lišila – dokonce bylo možné za padesát liber zakoupit prázdný obal a původní počítač si do něj nainstalovat. I tato verze Spectra slavila úspěch, ačkoliv se v řadách uživatelů přeci jen očekávalo více.
To očekávání naplnil Sinclair o rok až dva později. Pokud někdo není z tohoto tvrzení příliš moudrý, hned se to pokusíme napravit. Sinclair 128 byl totiž původně vyvinut pro prodej ve Španělsku. Místní distributor Sinclaira upozornil, že zde má Spectrum problémy kvůli speciálnímu dovoznímu clu na počítače s pamětí RAM menší než 64kB. Novinka se tedy tomuto nařízení vyhnula nabídkou dvojnásobné velikosti. U toho ale nezůstalo – přibyl tříkanálový zvuk (vzhledem k zabudování čipu AY-3-8912), MIDI, RS-232 a port na monitor, nehledě na vylepšenou ROM o kapacitě 32kB s lepším Basicem a možnost přepínat mezi dvěma videopamětmi.
ZX Spectrum 128 (zdroj: Wikipedia)
Ve Španělsku se na trhu novinka objevila už v září 1985, ovšem v Británii se Sir Clive obával neprodejnosti velkých skladových zásob předchozího modelu, a proto pozdržel uvedení počítače až na únor 1986. To však jeho firmě nepomohlo. Vzhledem k fiasku se Sinclairem QL a i dalších produktů dceřiných firem (například na vývoji a prodeji neúspěšného elektrického vozítka C5 ztratila firma 7 milionů, na kapesní televizi TV80 pak miliony čtyři) byl nakonec nucen přistoupit na převzetí firmy dosavadním konkurentem Amstradem a to za pouhých pět milionů. Pryč byla ta doba, kdy jen ZX Spectrum přineslo firmě milionů padesát...
