Vzpomínám na CPU 6502 (uměl jsem hexakódy instrukcí nazpaměť) a bylo tam tuším např. 11 (!) různých způsobů adresování. Vedle relativních adres a adres s indexem bylo nejefektivnější "nulostránkové adresování", kde instrukce obsahovala jen jednobajtovou (osmibitovou) adresu - dalo se tak samozřejmě adresovat pouze prvních 256 bytů RAM, ale zato ta instrukce byla krátká a vykonala se za velmi malý počet strojových cyklů. Čili samozřejmě cílem bylo do těch prvních 256 bytů RAM dát nejčastěji používané proměnné - práce s nimi pak byla velmi rychlá, skoro jako práce s vnitřními registry CPU.
Tehdejší konkurence měla citelně vyšší takty (Z80), ale zase v průměru jedna instrukce jim zabrala více taktů.
