Nedávné teroristické útoky v USA změnily mnoha lidem obraz světa. V dnešní době již neexistuje místo, na kterém by se mohli cítit bezpečně. Vždyť i ten nejšílenější sen se může stát děsivou skutečností třeba na pustém ostrově.
Tento článek vyšel v časopise Computer 21/01 dne 1. listopadu 2001, přičemž vznikl již v průběhu letních prázdnin. Jeho autor je v současnosti již několik týdnů v Afghánistánu, takže nemůže reagovat na vaše případné připomínky k článku.
Tomáš Vlach: To, že se některé fiktivní příběhy z řady akčních filmů odehrávajících se v budoucnosti, stanou skutečností, je velmi pravděpodobné – stačí jen to, aby vývoj ve vojenství pokračoval stejným tempem jako doposud. Vždyť válečnictví bylo ve dvacátém století sice krutou, ale na druhou stranu prospěšnou činností, která hnala kupředu veškerý technický pokrok.
Zajímavě působí srovnání armád z konce a počátku tohoto období: velké, na povinné vojenské službě postavené vojsko roku 1901, s obrovským podílem klasické pěchoty, s taktikou převzatou ještě z dob třicetileté války a s velmi malým procentem specialistů, kde jedinými lidmi s vyšším vzděláním bylo zhruba deset procent důstojnického sboru – a proti tomu rovněž sice obrovská, ale technicky velmi dobře vybavená armáda amerického typu. V takovém vojsku je každý voják odborníkem ve své specializaci, a místo pěších divizí tu mají hlavní slovo letectvo a síly radioelektronického boje a průzkumu. Místo požadavků na hrubou bojovou sílu hrají dominantní roli informace, kolem jejichž zpracování a využití se točí celé válečné umění.
Každou z významnějších válek dvacátého století poznamenal nějaký důležitý objev: tank, letadlo a poziční boj v první světové válce, letecká ofenzíva (bez využití pěchoty) a superrychlý postup pozemních jednotek během druhé světové války, atomová bomba za války USA s Japonskem, masové využití taktického letectva (především vrtulníků) za války ve Vietnamu, počítači řízená válka v Perském zálivu a jako poslední letecká operace nad Jugoslávií, která v sobě spojila leteckou ofenzívu z druhé světové války a bezprostřední řízení bojů pomocí digitálních technologií.
Právě v této válce se ale výrazně projevila neochota riskovat nasazení pozemních sil, kde už převaha spojenců nebyla tak výrazná: v pozemním boji zůstával i nadále základní jednotkou pěšák, tank nebo dělo, a ani taktika boje se příliš nelišila od doby druhé světové války.
Nová koncepce se teprve rodí: od začátku devadesátých let pracují vojenští specialisté na tom, jak zvýšit bojovou sílu armád. Nejschůdnější cesta vede opět přes pěšáka – zdokonalit jeho stávající bojovou výzbroj a výstroj, vybavit ho výkonným osobním počítačem a dalšími přístroji, které jsou nyní k dispozici jen pilotům v moderních bojových letadlech, a propojit ho s ostatními prvky na bojišti: dalšími vojáky, letadly, tanky, ale hlavně s řídícím a koordinačním centrem. Voják se tak stane dokonalým systémem s několikanásobně vyšší „účinností“ než doposud.
Střelec a kameraman v jedné osobě
Cesty k vojákovi budoucnosti hledá nezávisle na sobě několik průmyslově vyspělých a vojensky silných států světa. Čile se o tento směr vývoje zajímá Severoatlantická aliance. Velení NATO si před nedávnem objednalo studii o koncepci vojáka budoucnosti jako systému, v současné době se na psacích stolech několika expertních skupin tvoří koncepce informační války. A v americké, britské i francouzské armádě jsou v současné době realizovány projekty vojáka budoucnosti už ve své konkrétní podobě.
Nejznámější z nich jsou francouzský ECAD (Equipment du combattant Débarqué) a americký Land Warrior (pozemní bojovník). Už před čtyřmi lety byly vyzkoušeny bojové komplety: individuální výstroj schopná zabezpečit koordinaci boje mezi vojáky na padesátimetrovou vzdálenost – Generation II a Soldier System. V současné době jsou tyto systémy prověřovány v podmínkách blížících se opravdovému boji. Zavedení do výzbroje ovšem nelze očekávat zítra nebo pozítří, ale zhruba za deset let.
Snad nejpodrobněji naznačuje podobu vojáka budoucnosti projekt Land Warrior. Jedná se o projekt modulového systému, který je sestaven z běžně dostupných konstrukčních prvků. Konstruktéři počítají s tím, že k centrálnímu počítači budou možná po několik desetiletí připojována postupně vylepšovaná zařízení jako radiostanice, palebné i navigační systémy. Projekt tak bude výrazně levnější, než kdyby byl celý komplet vyvíjen samostatně. Voják včleněný do systému Land Warrior bude mnohem nezávislejší než doposud a zároveň dokonale propojen se všemi složkami na bojišti, což je ostatně cílem programu – vytvořit rozsáhlou informační strukturu, v níž voják se zbraní bude jen špičkou ledovce.
Land Warrior počítá s tím, že výstroj musí vojákovi zajistit, aby mohl být v každém momentě „řízen“ svým velitelem, a současně aby informace šly také opačným směrem. Je také potřeba garantovat mu co nejvyšší odolnost proti zraněním a nepříznivým vnějším vlivům, a samozřejmě co možná největší palebnou sílu. Pro dosažení těchto tří cílů je třeba integrovat několik systémů, které pracují na odlišných principech, což není právě lehký úkol.
Elektronické vybavení jednotlivce se tak skládá ze sedmi hlavních částí: počítačového a rádiového systému C/RS, kapesního počítače PCS, navigačního přijímače, optoelektronických prostředků jako zaměřovače, dálkoměru a videokamery, výkonné radiostanice, víceúčelové přilby IHS a samozřejmě také z elektrického zdroje.
Počítačový a rádiový systém C/RS by měl být nervovým centrem celého systému, který sjednocuje další podsystémy. Jeho konstruktéři se řídili zásadou maximálně uvolnit vojákovi ruce pro vedení boje. K dispozici bude mít hlasově ovládané senzory, jimiž bude ovládat nejenom svoji běžnou bojovou činnost, ale přesně vyřčeným slovem bude moci vyslat nouzový signál „jsem raněn“. Dále bude mít zaměřovač pro řízení palby za každého počasí i denní doby, zařízení pro zobrazování informací a také například senzory pro monitorování svého zdravotního stavu.
Systém C/RS bude svoji činnost „konzultovat“ s kapesním počítačem PCS – skříňkou o velikosti krabičky pralinek. Tento minipočítač o kapacitě 640 MB a operační pamětí 64 MB by měl především zpracovávat hlasové povely a řídit celý systém, ale například také uchovávat zachycené obrazy tele- a termovizní kamery.
Počítač, u něhož konstruktéři počítají s několikanásobným rozšiřováním paměti, musí být pomocí radiostanice spojen s ostatními počítači na bojišti tak, aby bylo možné komunikovat. Údaje z počítače by se pak měly zobrazovat buď na displeji vojákovy přilby, nebo na zápěstí, případně na procesoru samotném: kde přesně, to ukáže praxe. Informace by měly být zaváděny pomocí joysticku nebo trackballu připojeného na počítači. Voják v poli bude také neustále informován o své poloze nanejvýš s metrovou přesností.
Stanice využívá vojenský PY kód a měla by být odolná proti poměrně snadno proveditelnému elektromagnetickému rušení. Palbu z osobní zbraně budou koordinovat univerzální infračervený zaměřovač AN/PAQ-4 a termovizní zaměřovač AN/PAS-13 TWS, integrované s dálkoměrem, počítačem a systémem identifikace cílů.
Termovizní zaměřovač má tu výhodu, že může být používán i za nejdrsnějších povětrnostních podmínek. V kombinaci s přilbovým displejem pak může přinést dosud nevídané taktické výhody: například možnost střelby „za roh“, při níž je střelec ukryt za překážkou, za níž vyčnívá pouze ústí jeho zbraně. Obraz ze zaměřovače uvidí ve svých brýlích a navíc ho může také poslat svým spolubojovníkům, aby všichni dohromady koordinovali palbu na jeden cíl.
Přilba vojáka by měla umožňovat nejenom přehled o informacích vizuálního charakteru, ale také určovat směr, odkud vycházejí akustické signály, což je velmi důležité pro odhalování ohnisek palby nepřítele. Samozřejmostí bude filtr, miniklimatizační systém a také prostředky na vyhledávání min pracující na principu nelineární radiolokace.
Zatím největším problémem projektu Land Warrior je zdroj energie. Současná zařízení nejsou schopna zajistit napájení celého kompletu po dobu několika dnů, a navíc jsou příliš těžká na to, aby se s nimi bylo možné bez problémů pohybovat po bojišti.
„Elektronizovaný“ voják bude disponovat nejen palebnou silou, ale také zdrojem informací, které mohou ihned využívat velitelé na různých stupních, aby okamžitě – a ne až po několikahodinových poradách – přijímali důležitá rozhodnutí. Změní se tak nejenom formy boje, ale i způsob velení, které bude připomínat spíše počítačovou hru než mnohahodinová bádání nad mapami.
Boj s informacemi, ale také o informace
Otázkou nyní je, do jaké míry změní moderní technologie – lze je komplexně nazvat digitalizací bojiště – konkrétní formy válčení. Zda to bude mít za následek snahu rychle přesunovat a koncentrovat sílu na místech, kde to bude nejvíce potřebné, nebo „pouhou“ digitalizaci každého vojáka přímo na frontě, anebo bude nutné vybavit těmito prostředky jen velitele jednotek. Nejpravděpodobnější odpověď zní: od každého něco, ale sám řadový bojovník se digitalizaci zřejmě nevyhne. Americký vojenský teoretik plukovník Daniel Bolger považuje digitalizaci za „typicky americké řešení“ a je pro to, aby se týkala „každého pěšáka, auta a letadla“. Zároveň upozorňuje, že takovým způsobem lze vybavit jen třetinu současného stavu armády, jinak to bude neúnosně drahé a navíc to vojsko zcela odcizí realitě.
Dosavadní zkušenosti s digitalizací zatím nejsou příliš ohromující: během roku 1997 cvičila na kalifornském polygonu ve Forth Irwinu 1. brigáda 4. pěchotní divize, vybavená prototypy digitálních přístrojů řízení a uvědomování. Simulovaný boj proti jednotce s klasickým vybavením neukázal žádné výhody, spíše naopak. Z rozboru vyplynulo, že konzervativní vojenská struktura se svými předpisy a postupy rozhodování zatím není natolik pružná, aby se přizpůsobila válčení ve stylu počítačových her. Sporná je také schopnost zpracovat mimořádný objem dat, která se na člověka řítí ze všech koutů bojiště. U řadových vojáků to může vyvolávat bezradnost a strach, u velitelů rezignaci na úsilí prokousat se obrovským množstvím informací a snahu spolehnout se na svůj vlastní „šestý smysl“ – což nakonec může mít horší následky, než kdyby veleli jen s mapou a jednoduchou polní radiostanicí.
I přes tyto problémy je zřejmé, že vývoj vojenství směřuje k digitalizaci. Mluví se o vysokorychlostní válce – jaká bude? Především stále více připomínající policejní akce: charakteristická malými incidenty ve stylu guerillové války, bleskovými výsadkovými operacemi, výraznou přesilou jedné z bojujících stran (ale jen na jednom, zpravidla malém úseku) a v naprosté většině boji ve městech a v zastavěném terénu. Lze čekat, že ze slovníků vojenské terminologie zmizí pojmy fronta a země nikoho. A stále více důležitější roli budou hrát masová média, která budou mít mnohem větší význam než digitalizovaní supermané a stanou se jednou z regulérních, zdánlivě neovlivnitelných bojujících stran. Rychlé mobilní zpravodajské týmy vybavené vrtulníky a nejmodernějšími komunikačními prostředky (stejně dokonalými jako u bojujících stran) se budou snažit soupeřit s vojáky ve sběru informací. Proto dokonce už nyní dochází k posilování jednotek, které mají mít v náplni práce armádní public relations přesně podle hesla: nerozhoduje velikost úspěchu, ale to, jak ho dokážete prodat.
