Co mi vadí na mnohých hypotetických i reálných systémech distribuce audia, videa, knih, obrázků, her a podobně, prostě autorských děl, je to, že je zde nezanedbatelné procento obsahu, který sice někdo nelegálně vypustil na internet, ale neexistuje žádná jiná forma získání tohoto díla/obsahu a třeba ani způsob, jak původního autora kontaktovat či vůbec zjistit.Naivním příkladem může být raritní záznam rituálu domorodců, který někdo natočí, sestříhá, vlastním nákladem vydá pár desítek DVD, rozprodá je na svých přednáškách a pak zemře. Doslova se mi příčí myšlenka, že bych měl čekat několik desítek let, abych to dílo mohl užít jako dílo volné... Globalizovaný svět má své nadnárodní nahrávací společnosti, filmaře a vydavatelství, ale ani tyto mamutí společnosti si nemohou troufale uzurpovat právo prodávat a mít pod kontrolou všechno. To prostě nejde, ani technicky, ani morálně.Podle mého názoru patří mezi základní instinkty člověka nutkání získávat informace, vzdělávat se, zkoumat, poznávat, případně sám svou prací posouvat hranice vědění a zážitků dál a dělit se o to, sdílet to.
Přijde mi v tomto kontextu absurdní zahazovat něčí dílo jen proto, že je z nějakého důvodu prehistorickou a neprozíravou společenskou úmluvou (a mamutím lobby) dáno, že se tato díla prostě šířit nesmí a neexistuje pro ně záchranná klauzule v zákoně o autorských dílech.Prosím tedy o zohlednění popsaného problému při všech úvahách o reformě či revoluci autorského zákona, děkuji.
Názor byl 2× upraven, naposled 27. 07. 2014 23:09