Detektor lži nesmí chybět v žádném špionážním filmu, funguje ale vůbec? Expertní panel JASON na toto téma v roce 2008 sepsal obsáhlou studii (PDF) pro americké federální úřady v čele s Pentagonem a díky Stevenu Aftergoodovi z Federace amerických vědců je po dlouhých letech konečně veřejná a online.
Aftergood využil podobný institut, který v Česku známe jako onu stošestku, tedy Zákon č 106/199 Sb. o svobodném přístupu k informacím.
No dobrá, ale co tedy hutné čtení na 91 stranách vlastně nabízí? Aftergood to nejpodstatnější shrnul na blogu federace. Expertní panel analyzoval jak stávající a nejrozšířenější techniku s využitím polygrafu, tak některé next-gen přístupy, se kterými federální agentury, Pentagon a v přeneseném slova smyslu i celý svět experimentují už nějaký pátek.
Většina next-gen detektorů je prý pouze pseudověda
Je to třeba případ laserového vibrometru, pomocí kterého můžeme dálkově číst vibrace. V případě detektoru lži by se mohlo jednat o vibrace srdce a obecně i o snímání dalších mikropohybů, které mají korelovat s tím, v jakém stresu se právě osoba nachází a jaké má záměry.
Vědci v dokumentu recenzují nejrůznější techniky mikrodetekce. Třeba dílčí změny teplot v těle, které by mohla snímat přesná termokamera.
Další technikou, kterou dokument zkoumá, je pak třeba VSA – Voice Stress Analysis, tedy pokus o odhalení lži z charakteru hlasu.
Princip laserového vibrometru
Vědci z panelu JASON, jehož tradice sahá hluboko do poválečných let, drtivou většinu těchto technik smetli ze stolu s tím, že se většinou jedná o způsoby založené buď vysloveně na pseudovědě, anebo na studiích, které nesplňovaly patřičné standardy, chybně pracovaly s daty i hypotézami a tak podobně.
Polygraf by mohl fungovat, vyžaduje ale špičkového experta
Jediný detektor, jehož výstupy nelze považovat vysloveně za šum, byť i ten má daleko k dokonalosti, má být právě polygraf.
Vědci konstatovali mimo jiné to, že kontaktní i bezkontaktní detekce lži a záměrů osoby stojí a padá na ohromném množství proměnných, což vyžaduje špičkovou znalost a úsilí v interpretaci dat, a to ke všemu jen u osob ze stejného kulturního prostředí.
Podle skupiny JASON tedy v roce 2008 neexistovala technologie – ani ta nejpokročilejší –, která by to opravdu a bezchybně dokázala. Těžko říci, co se od té doby změnilo, je to už totiž opravdu nějaký čas.
Masivní nástup strojového učení a neuronových sítí na tom mohl ledacos změnit – zejména v oblasti analýzy velkých dat, nicméně i v těchto případech se zpravidla jedná pouze o akademické práce a laboratorní experimenty bez ověření v reálném světě, shodují se vědci.
