Je to jako s geneticky upravenými potravinami: pokud bojují obavy (o zdraví, o ztrátu soukromí, o bezpečnost atd.) s penězi, může chvilku trvat přetahovaná, ale na konci skoro vždy zvítězí ten druhý.
Teoretická hrozba, tedy „že nějaký vědec, novinář atd. říká, že by se mohlo něco stát“, nestačí, protože většina lidí má jiné starosti než se řídit nějakým co by kdyby a levné hovězí je argument, který nepřebijete ani hrozbou černého moru.
Řeč jde o RFID, Radio Frequency Identification: o technologii levných drobounkých čipů, které by se mohly stát součástí každého prodávaného zboží na této planetě, které by komunikovaly s centrální jednotkou umístěnou v obchodě (ale také kdekoli jinde) podobně jako rozhlasový vysílač-přijímač s krátkým dosahem. Výrobci a prodejci zboží argumentují, že tento systém ušetří jim i zákazníkům spoustu peněz a času; ve vzduchu už lítají desítky miliard dolarů. Jako jeden z prvních velkých oznámil začátek experimentu největší světový řetězec Wal-Mart, který očekává, že tuto technologii časem zavede u veškerého zboží, které prodává, ve všech svých obchodech.
Přínosy zejména pro výrobce a obchodníky jsou skutečně značné, a platí, že čím větší firma, tím větší přínosy jsou. Přes všechny řídicí počítačové systémy se globální giganti stále potýkají s obtížnou řiditelností svých byznysů. Typickým příkladem je např. zboží na skladě v řetězci výrobce-distributor-místní prodejce. Ačkoli by teoreticky bylo možné podnikat tak, že zboží je buď ve výrobě, nebo se přesunuje z místa na místo, nebo je na pultě obchodu (takže „téměř neexistují sklady“), v praxi to nedokáží zrealizovat ani ty společnosti, které mají z logistiky jedničku s hvězdičkou.
Například pneumatikářský gigant Michelin uvádí, že má neustále na skladech zboží za cca miliardu dolarů (což může reprezentovat nějakých pět milionů párů pneumatik) – utopené peníze, zatížené ještě náklady na skladování. Mohlo by jich být daleko méně, ale sklady jsou zatížené chybami v evidenci a tím, že není možné se vždy vyvarovat jen papírových procesů, tj. centrála neví, co kde má. Inventury jsou pracné a drahé. Procter and Gamble zase tvrdí, že jen opravy špatných (špatně zadaných nebo špatně vyřízených) objednávek jej stojí až sto milionů dolarů každý rok.
RFID znamená, že veškerá evidence a pohyb zboží „se hlídá sama“; počítač si prostřednictvím malého vysílače/přijímače povídá se zbožím na skladě a změny hlásí okamžitě do centrály. RFID není totéž co čárový kód – čip je jedinečný pro každý kus zboží, nikoli jen pro každý typ. Tak se dosahuje ještě další úrovně rozlišení, která je v praxi potřeba.
Dokud se zboží nedostane ke koncovému spotřebiteli, je ještě víceméně vše v pořádku; nicméně už i v dodavatelském řetězci se díky RFID otvírá prostor pro klasickou průmyslovou špionáž – firma může zkoušet zjišťovat, kolik a jakého zboží má jeho konkurent za zavřenými dveřmi přepravního kamionu nebo skladu. To je ale celkem běžný konkurenční boj; dějí se už i dnes horší věci. Jakmile však přejde zboží do rukou zákazníka, objevují se problémy úplně jiného kalibru. Pokud by se RFID masově zavedlo, pak se na „šedém trhu“ objeví dálkové skenery (vysílače/přijímače) RFID štítků právě tak snadno a cenově dostupně, jako jsou dnes dostupné například policejní antiradary. Tedy v podstatě pro každého. U některého zboží navíc štítek nebude odstraněn ani při jeho používání – právě Michelin například tvrdí, že kvůli regulaci ze strany státu (= recyklace pneumatik) bude nucen k tomu, aby věděl, kde se potulují pneumatiky, které firma prodala. Jaké hrozby, nebo pouze nepříjemnosti – anebo třeba jen „nepříjemný pocit“ – mohou pramenit z toho, že kdejaký darebáček může snadno zjistit, co jste koupili, kde jste to koupili, kolik to stálo, co máte v kufru, v kapse, ve spíži a tak dál, jistě není potřeba rozvádět.
Pilotní pokus o zavedení takzvaných „chytrých regálů“, tj. regálů se zbožím opatřeným těmito štítky, selhal právě díky organizacím sledujícím ochranu soukromí. Zkoušku provedl Wal-Mart spolu s firmou Gilette, ale po kampani občanské organizace CASPIAN („Consumers Against Supermarket Privacy Invasion and Numbering“) byl chytrý regál údajně hned druhý den zlikvidován. CASPIAN samozřejmě místy zastává poněkud extrémní názory, přesto však není špatné pro ucelenou informaci jejich web prostudovat. Na druhé straně ale RFID postupuje, a to ve velkém. Benetton již zakoupil od výrobce (Philipsu) pět milionů RFID čipů pro svá oblečení. A Gilette jich koupila pět set milionů (!). Že by si s nimi po odmítnutí zákazníky vytapetovali kanceláře? Nevěřte.
Vyhrají tedy zájmy ochrany soukromí, nebo peníze? Domnívám se, že o vítězi není pochyb. Kdo sledoval podobné spory v minulosti, ví, že jejich průběh byl pokaždé stejný. Firma přišla se spornou technologií (postupem, výrobkem) a po upozornění nějaké organizace se věci chytla, obvykle se značným zveličením, média. Ničeho, ani konkurence se průmysloví giganti nebojí tak jako nežádoucího zájmu velkých médií; proto obvykle udělají v takovém případě maličký krok zpět. Pak čekají, až se situace utiší; velká média ztratí zájem a vrhnou se za novou kořistí. Korporace pak svůj program obnoví, a když hlídací organizace na věc opět upozorní média, odpověď je: „nezájem, o tom už jsme psali“. V dlouhodobém souboji, pokud se jim nepodaří dostat na svou stranu zákon, tyto občanské organizace spíše prohrávají – i když existují, kritizují a upozorňují, chod věcí už neovlivní. Je bohužel pravdou, že v uplynulých padesáti letech člověk své soukromí spíše krok za krokem ztrácí. Při každé návštěvě supermarketu nebo banky, ba i na řadě veřejných prostranství na nás hledí oči kamer, a vše je natáčeno na pásek. Před dvaceti lety nepřijatelný zásah do soukromí, dnes nikdo ani nezdvihne obočí. S RFID to dopadne stejně.
