Slon v porcelánu
Jakub Čížek: Windows programy můžete virtualizovat. Buď natvrdo emulací celé hardwarové mašiny a operačního systému, jak to dělá třeba VirtualBox nebo VMware, nebo jen virtualizací aplikačního rozhraní. V mnoha případech má totiž plnohodnotná emulace efekt slona v porcelánu.
Dost ale bylo teorie, příklad ze života bude mluvit za vše. Doma pracuji na Ubuntu, přitom jsem si náramně zvykl na výborný převodník multimediálních formátů MediaCoder. Jak jej ale dostat do Linuxu? Dnešní protivník Honza by mi jistě doporučil virtualizaci v novém Workstationu 7 a bezešvý mód. Co bych získal? Skutečně plnohodnotně spuštěný program v emulovaném Windows. Náklady by ale byly obrovské, kvůli jedinému programu by mi na pozadí běžel celý systém. Takhle si tedy ekonomii systémových prostředků nepředstavuji.
Co kdybych ale virtualizoval jen aplikační rozhraní? Co kdybych použil Wine? Wine pracuje efektivně. Nevirtualizuje celý systém, ale pouze zachytává volání systémových Win API funkcí běžného EXE programu a převádí je do linuxového prostředí. Výsledkem této práce je minimální režie, a tedy prakticky stoprocentní výkon jako na Windows. A daň? Wine zatím nepracuje se všemi Win API funkcemi a své škody nepáchá také chybějící ekosystém Windows. U jednoduchých a monolitických programů ale funguje bezvadně. Ostatně proto jej použil třeba i takový Google pro svou linuxovou verzi správce fotek Picasa.
Klasická virtualiazace operačního systému se dnes těší velké popularitě a zvláště na serverové úrovni v ní jednoznačně spočívá naše budoucnost. To ale neznamená, že je tím ideálním řešením vždy a všude. Zatímco ve Winu mohu bez problému provádět náročný převod videa z Theory na H.264 bez ztráty výkonu, VirtualBox nebo Workstation by mi na běžné konfiguraci nabídl horší výkon za cenu obrovské spotřeby RAM a zdlouhavého spouštění dalšího systému.
Linux už vás nemusí omezovat například v tom, že na něm nespustíte vaší oblíbenou nebo potřebnou aplikaci pro Windows. Wine a virtualizace toto umožní
Jde to pořádně
Jan Sedlák: Ještě pár let nazpět bylo prakticky jedinou obstojnou možností, jak zprovoznit specifické aplikace na Linuxu, využití Wine, nicméně v roce 2009 už je tento způsob dávno přežitý. Pro Linux už jsou dostupné takové virtualizační nástroje, jaké nedisponují hendikepem, že je nutné čekat na nějakou plnohodnotnou podporu daného programu, jako je to v případě Wine, ale funguje zde prostě všechno bez výjimky.
Argumentem pro použití Wine jsou bezesporu nízké nároky na systémové prostředky, nenačítá se totiž celý systém, ale pouze Windows API. Virtualizační nástroje, jako VirtualBox či komerční VMware Workstation, však už dokonale zvládají tzv. bezešvý mód, kdy aplikace běží vně samotného virtualizovaného operačního systému přímo v nativním prostředí Linuxu. Pro takovéto případy je možné vytvořit přímo v Linuxu zástupce určitého programu a spouštět základní jádro virtualizačního zprostředkovatele jako jakéhosi backendu a spuštěný program si pak bere stejné množství paměti a dalších prostředků, jako by si bral při nativním běhu ve Windows. Samotný klient na pozadí nijak výrazně systém nezatěžuje.
Pod Linuxem lze takto provozovat naprosto všechny aplikace bez nutnosti čekání a bez zatížení systému. Wine na druhou stranu program naroubuje přímo do Linuxu, takže pokud spustíte například Total Commander, okamžitě se zpřístupní diskové oddíly Linuxu jako ty výchozí. Ano, pokud tento program spustíte vně virtuálního stroje, diskové oddíly Linuxu se vám nezobrazí, ale pokud se zaměříte pouze na spouštění v módu bezešvém, program si z Windows rovněž bere pouze prostředky nutné ke spuštění a provozování, nicméně datové úložiště a další věci už pak pracují přímo s Linuxem.
V době, kdy mám takové možnosti, se nechci zaobírat provozováním Wine. Jsou tu ale samozřejmě i nevýhody, jako nutnost licence na Windows, což mnohé odradí, i když třeba takový VirtualBox už je zcela zdarma. Na druhou stranu je toto velice schůdné řešení pro všechny, kteří chtějí používat některé své aplikace pod Linuxem.