Jako redaktoři jsme živi především díky autorské tvorbě. Dokument, který vylepšuje ochranu autorských práv, by se nám tedy měl líbit. Jenže ACTA nic takového nedělá. Místo dlouho potřebné modernizace autorského práva nabízí jen silnější represi.
ACTA, tedy Anti-Counterfeiting Trade Agreement, je mezinárodní dohoda, která má chránit duševní vlastnictví všeho druhu. V jednom dokumentu se řeší jak samotné padělatelství (onen counterfeiting), tak právě porušování autorských práv, o kterém je teď řeč. Globální ochrana je v tomto případě na místě, jen máloco se přes hranice dostane tak snadno, jako intelektuální vlastnictví. ACTA ale začala i skončila špatně.
Vše startovalo prakticky tajně, místo uznávané mezinárodní platformy (ideálně WTO) se jednalo úplně odděleně. Do roku 2008 ostatně jednání skutečně utajené bylo a nebýt WikiLeaks, možná by to tak bylo ještě těsně před podepsáním. Zatímco zástupci některých ochranných svazů a mediálních korporací měli texty k dispozici, samotné orgány EU se k nim dostaly až v roce 2010, kdy byly zbaveny stupně Vyhrazené. O tom, že by se do diskuze mohla zapojit veřejnost, ale třeba i samotní tvůrci autorských materiálů (tedy nikoliv jen vykonavatelé práv) nemohlo být po celou dobu ani řeči.
Z demonstrace proti ACTA
Po zveřejnění samozřejmě odstartovala první vlna protestů, pořád ale s jistou nadějí, že „tohle nemůže nikdo schválit“. O tricích a snaze o utajení mluví i kejkle s hraničními kontrolami. Součástí návrhu byla i pravomoc celníků kontrolovat kdykoliv a komukoliv prakticky jakékoliv paměťové zařízení a hledat na něm nelegální obsah. Vyjednávači ACTA hlasitě ujistili, že tato část bude vypuštěna a v pracovních verzích opravdu nebyla. Jenže v podepsané znění opět (byť v měkčí formě) figuruje.
Samotná ACTA pak zcela jednostranně „nadržuje“ vykonavatelům duševních práv. To by bylo v pořádku, jsou ostatně poškozenými, ale ACTA zároveň z celého procesu nenápadně odsouvá základy moderního práva. První z nich je presumpce neviny, která zde prakticky mizí třeba tím, že v případě sporu je nutné prokázat legální původ díla, tedy nikoliv naopak. Dalším problémem je nenápadný pokus o přesunutí části pravomocí soudů na (například) celníky.
Nakonec jde zde i viditelná nepřiměřenost sankcí a vůbec celé kvalifikace – porušení autorských práv by prakticky vždy bylo trestným činem, nikoliv jen přestupkem. Informace o takovémto trestném činu by navíc bylo nutné vždy oznamovat. Sociálními sítěmi začal poměrně rychle kolovat výstižný vtip: Kajínek dostane nového spoluvězně a ptá se ho: „Za co jsi tady?“ „Ále, stáhnul jsem si o vás film.“
Pavel Nygrýn a Jakub Čížek se do ACTA začetli a nejsou nikterak nadšeni
V průběhu vyjednávání se naštěstí podařilo v podstatě kompletně změnit podstatné části smlouvy. Tam, kde se původně objevovaly konkrétní a drastická opatření, přibylo hodně volnosti – většinu věcí totiž státy vůbec nemusí zavádět, vše zmírňuje často se vyskytující slovo „může“.
Otázkou pak je, k čemu vlastně ACTA v současné podobě slouží. Relativizace většiny opatření z ní dělá jen inspirační text pro samotné tvůrce zákonů – a na to je mezinárodní smlouva takovéhoto kalibru asi zbytečná. Země, které se pyšní nejvyšší mírou pirátství (mimo jiné Čína) tvorbu i podepisování ACTA okázale ignorují, takže se bezzubost i z tohoto pohledu prohlubuje.
Jak se zdá, vykastrovaná ACTA tak sama o sobě nebezpečná není. Ukazuje ale, jak shnilé je všechno okolo ní. Je výsledkem nezastíraného a jednostranného lobbismu, její utajené schvalování a podepisování předvedlo v celé kráse špínu politiky, jako účinný právní dokument stojí za zlámanou grešli.
Nebezpečím je ale její další budoucnost – vždy je tu šance, že se národní parlamenty stanou papežštějšími než papež a přijmou na jejím základě drakonická opatření proti pirátům i „pirátům“. Stejně nebezpečné jako hloupost pak může být snaha využít opatření ACTA i k něčemu dalšímu – k přístupu k osobním datům. Tam, kde se objevuje možnost mimosoudní kontroly digitálních dat, prostě podobná věc hrozí vždy.
Hledali jsme i klady
Pozitiva se na ACTA hledají těžko, žádný obhájce této dohody se v redakci nenašel. Přesto jsme se pokusili najít pár světlých míst:
- ACTA konečně rozproudila debatu o budoucí podobě autorských práv. Nejen mezi právníky, lobbisty a politiky, ale (konečně) také mezi veřejností.
- Proti původní verzi, která byla vysloveně diktátorská, je ta současná přece jen smířlivější a hýří slovy „může“ a „doporučuje“ místo „musí“.
- ACTA je sice stále právnický dokument, ale je napsána překvapivě srozumitelně.
- Volnost smlouvy umožňuje spoustu různých interpretací a domýšlení důsledků. Na webu najdete dostatek článků na téma „co by, kdyby“. Přečtěte si je, jsou užitečnou sondou do života konspirátorů, paranoiků, ale i cyniků a realistů.
- Český překlad si zaslouží ocenění za jazykovou kvalitu. Správné použití přechodníků už dnes často nepotkáte.