V prvé řadě je třeba přijmout, že stát je z principu nemorální, a tudíž jeho výstupy rozhodně nelze brát jako etalon morálky.
Morálku si vštipujeme od dětství a každý z nás má svou. Často si vybíráme, zda se budeme řídit podle sebe, nebo podle zákona. To, že se rozhodneme chovat se v rozporu se zákonem, nemusí nutně znamenat, že děláme něco špatného.U nás je ta morálka hodně historicky pošramocená. Když sem naklusali Němci, udávali jsme se navzájem tak moc, že gestapáci žádali, ať se krotíme, že nestíhají, a i jim z toho bylo špatně. Když pak přišlo vyhánění Němců, právě ti největší udavači vzali pušky a šli do nich střílet, ženy, děti, to je fuk, asi aby se jim pomstili za vlastní špatné svědomí. Jakmile nastoupili komunisti, stali se z těhle lidí estébáci a jiní přisluhovači režimu, kteří nadále udávali a donášeli. Jejich děti jakbysmet, odkud asi získali své morální zásady. Po revoluci jsme si je nechali, takže tihle lidi, jejichž rodiče donášeli gestapu, stříleli utíkající Němce, zabavovali kulakům majetek a pak zbytek života donášeli na sousedy, dodnes sedí na mnoha důležitých postech a vychovávají další generace takových,
Hodně jsem to zkrátil a zjednodušil, ať mě tu zase někdo netahá za slovo.