Andrew Stephen Grove, americký občan
Cesta do Ameriky, země snů, s pomocí druhoválečné zásobovací lodě, byla vše, jen ne pohodlná. Ovšem Andráse již život naučil skromnosti. V Americe chtěl vystudovat, ovšem měl problém, kde na studium získat peníze. Zachránila jej City College of New York, která sice nebyla ani vyhlášená, ani skvělá, leč nabízela výuku chemie a hlavně – stipendium. Za studium nemusel nic platit, alespoň první rok! Mimochodem, v roce 2006 ocenil svou alma mater darem 26 milionů dolarů.
Učil se. Velmi intenzivně se učil. A šetřil. Šetřil neuvěřitelně. Pro povzbuzování si kupoval Coca Colu v papírových kelímcích za pět centů, ale později toho nechal – těch pět centů přeci mohlo pomoci jeho rodičům k emigraci. Snažil se shromáždit maximální sumu jednak na své studium a jednak pro své rodiče. Žádný veselý studentský život, pouze tvrdá dřina, postupně okořeněná i prací, aby si vydělal peníze na živobytí. Na nějaké studentské radovánky mu jednoduše nezbýval volný čas.
Další, co považoval za nutné, byla změna jména. Američané prostě nebyli schopni vyslovit správně maďarské „Gróf“. Co s tím? Změnit. Místo Grófa si zvolil Grove, které se vyslovovalo podobně, jako jeho původní příjmení. András a Andrew, to je jedno a to samé, no a prostřední Stephen byla anglická verze maďarského István. V roce 1962 se americkým občanem stal Andrew Stephen Grove.
Mezitím, v roce 1957, se ale stalo něco mnohem podstatnějšího. Andy se seznámil s mladou dívkou, jménem Eva Kastan. Ta byla též Židovkou, z Vídně, odkud její rodiče uprchli, když jí byly tři roky. Byla o rok starší, než Andy, no a netrvalo dlouho a stala se paní Groveovou. Líbánky na radu jednoho z jeho profesorů strávili v Kalifornii a Andy měl jasno. Tady chce žít!
Po graduování se zapsal v Kalifornii na Caltech v Berkeley, aby se pokusil získat doktorský titul. Najednou měl pocit, že na rozdíl od New Yorku, kde vynikal, tady patří k podprůměru. Posléze se ale ukázalo, že tomu tak ve skutečnosti není, že jiní pouze své neznalosti umí lépe skrývat. I zde se přesvědčil o svých schopnostech, což mělo bohužel dost neblahý vliv na jeho osobnost, protože se tím naučil dávat ostatním najevo, jak je sám dobrý a jak je dokáže lehce shazovat.
Slavný Caltech. Kalifornská univerzita zaměřená na technologie, ve které se vzdělával vedle jiných slavných jmen i Andy Grove (CC BY-SA 3.0)
Poté, co získal své PhD, tak na Caltechu nějaký čas učil, ale nechtěl tak skončit. Potřeboval peníze, hodně peněz, aby mohl své rodiče dostat z Maďarska. Existovala jediná cesta – nějaké pěkné místo v soukromém sektoru. A proto oslovil několik firem.
Jediní, kteří se o něj vážně zajímali, byli Bell Labs, ale ty se nacházejí na východním pobřeží a tam se Andy vracet nechtěl. Nakonec se ale objevil náhončí i od firmy Fairchild. Andy neměl příliš zájem v této firmě pracovat a rozhodl se, že si toho vejtahu pěkně vychutná. Něco takového mu s jeho vysokou inteligencí a přehledem šlo vždycky znamenitě. Jenže tentokrát se tak nestalo. Ten zástupce Fairchildu se totiž jmenoval Gordon Moore.
Po boků dvou velikánů ve Fairchild
Dá se říci, že od prvního setkání se mezi těmi dvěma vytvořil zvláštní vztah. Jen o sedm let starší Moore se stal pro Grovea mentorem, učitelem, idolem a vzorem, kvůli kterému se nakonec rozhodl pracovat ve firmě, kde původně vůbec být nechtěl. S Moorem si skvěle rozuměli a Grove se ukázal být nejen skvělou vědeckou posilou, ale i výtečným manažerem, který Mooreovi pomáhal zvládnout vedení laboratoře.
Moore byl vše, jen ne dobrý manažer. Byl osobností, ale ne lídrem. Často nezvládal vést náročné porady plné hádek. Byl to Grove, kdo se za něj bil, kdo se snažil urovnat spory, potrestat vinné a uvést do věcí řád. Moore mu byl za tuto pomoc nesmírně vděčný. „Znáš mě lépe, než moje žena,“ svěřil se Groveovi.
Jiné to ovšem bylo s Bobem Noycem. Noyce byl mladý, pohledný, atletický, skvělý vědec, bohatý a i v tomto mladém věku velice slavný. Jen o pár let starší než Grove, ovšem na rozdíl od něj již jeho jméno bylo pojmem. Andy Grove se ale na Noyceho díval značně kriticky. Nezpochybňoval jeho vědecké schopnosti, ale jeho manažerský styl považoval za tragédii. Kromě toho, možná tu hrála roli i žárlivost.
Gordon Moore (vlevo) a Robert Noyce. Nerozlučná dvojka, která změnila svět mikroprocesorů. Andy Grove jim pomohl především po manažerské stránce, sám ale technologii rovněž velmi dobře rozuměl (CC BY-SA 2.0: Intel Free Press)
Noyce byl typické dítě štěstěny, vše se mu v životě dařilo, nemusel překonávat žádné zásadní těžkosti, žádné obrovské výzvy. Grove, který dokázal uniknout Hitlerovi i Stalinovi, se považoval za životem mnohem protřelejšího. Měl pocit, že by si zasloužil více. A kromě toho tu byl ještě jeden problém, který jejich vztah kalil. Zatímco Gordon Moore se Grovem nechal lehce ovládat, tak u Noyceho toto neplatilo. Noyce měl svou hlavu a Grove s ním manipulovat nedokázal. O to více jej neměl v lásce.
Navzdory této osobní animozitě ale Grove následoval svého guru Gordona Moorea do nově založené firmy Intel a stal se jejím třetím člověkem. Ovšem jen jako zaměstnanec – firma mu nepatřila, tu držela dvojice Noyce a Moore. To na dlouhá léta zapříčinilo jeho trpkost, nikdy to tak úplně nepřekousl. Ačkoliv se posléze s úspěchem firmy zcela ztotožnil, ten fakt – že zakladatelé byli pouze dva, nikoliv tři – jej navždy mrzel. A mimochodem, když už jsme u toho maďarského původu – čtvrtým zaměstnancem Intelu byl další Maďar, Leslie Vadasz.