Máte pravdu tak napůl. První problém je v tom, že dřív byly Win v podstatě jádro (memory manager a správa procesů), GUI a sada pár běžných programů. V dnešní době jsou do toho zamotaný různý další fičury, provázanost na milion cloudů, multimediální fičury a kdoví, co ještě. Možnosti a potřeby různých nastavení samozřejmě narůstají a proto přišla snaha o jejich minimalizaci. Některý nastavení, který jsou nově potřeba a který se zdají být důležitý vytlačují jiná nastavení, které má potřebu používat míň uživatelů a ty se potom řeší přes registry, supertajný menu, specializovaný konfigurátory třetích stran atd. Prostě když by se nechaly všechny možnosti, bylo by toho nastavování tolik, že už by na ně GUI stejně nebylo efektivní a vedlo by to akorát k frustraci běžných uživatelů.
Na druhou stranu jsou tu samozřejmě nové způsoby programování, dříve pětiřádkový "Hello world" je dnes špatně, je potřeba to udělat objektově, musí to mít vlastní API, musí to podporovat thready a ani mě nenapadá, co všechno ještě. Bez pořádnýho frameworku, padesáti knihoven a alespoň 4 GB RAM už se to nemá šanci obejít.
K tomu všemu je tu ještě spousta různých fičur přímo v HW, které je třeba podporovat, jinak by ten moloch nenastartoval ani za týden, každá ta blbost má svoje problémy a každá potřebuje mít k dispozici nějaké nastavení, alespoň nouzové.
Když jsem kdysi začínal s Linuxem, na každou blbost jsem hledal klikátko a většinou i našel. Ale většina z nich už neexistuje a roky praxe ukázaly, že napsat příkaz do konzole, nebo přepsat konfigurák je kolikrát rychlejší, než to hledat v pátým podokně na osmé záložce po napsání tří hesel a provedení tajemného rituálu za použití 86ti svíček, kozí hlavy a býčího penisu.
Zkrátka, všechno je mnohem složitější a nelze čekat, že se ovládání zjednoduší (respektive se o to pořád někdo snaží, ale potom si lidi stěžují, že něco nastavit běžným způsobem nejde).
