reklama

Bože, ať je volno u nouzového východu

Za pár hodin odlétám. Nezbývá než doufat, že na mě zbude místo u nouzového východu.

Klepněte pro větší obrázekLétání nemám moc rád. Ne, že bych se bál; na to jsem strávil ve vzduchu už příliš mnoho času. Jen jsem trochu delší než průměrný člověk v populaci, a navíc jsem asi nenarostl úplně rovnoměrně, víc se mi toho vrazilo do nohou. Před odletem proto musím řešit věci, které běžní lidé neřeší.

Což o to, do běžných sedaček, kterými letecké společnosti vybavují svá letadla, se vejdu. Místo o sezení bych ale v tomto případě raději mluvil o situaci podobné vměstnání tužkových baterií pod kryt dálkového ovládání k televizoru.

Další boj nastane, když se cestující přede mnou rozhodne sklopit opěradlo. To mu nesmím dovolit – dálkový ovladač přece také samovolně nemění formát z tužkovek na baterie AAA. Není to ale příliš složité, stačí, když neuhnu. Přes má kolena je sedadlo prostě nesklopitelné. Dotyčný to několikrát zkusí, zanadává na porouchaný sklápěcí mechanismus, a nakonec to vzdá.

Ne, létání z objektivních důvodů opravdu nemám rád.

Emergency exit, please

Existuje však cesta, jak si život v oblacích ulehčit. Nemyslím tím vydat nekřesťanský příplatek za business class. Stačí si vhodně sednout. Každé letadlo má totiž několik strategických míst, která lidé jako já vyvažují zlatem.

Jedno z takových míst bývá u větších letounů na předělu mezi třídami. Člověk sice potom musí koukat do přepážky, ale vše je lepší než být napresován do běžného sedadla. Tyto první řady se bohužel podle mých zkušeností vyprodávají snad jako úplně první, je obtížné dostat se do nich. Bývají navíc jen u větších letadel, a když nevíte, čím přesně letíte, nelze na tato místa spoléhat.

Při odbavení proto v mém případě vždy musí následovat kouzelný požadavek „next to emergency exit“. Nouzový východ je totiž naprosto jedinečné místo, pro nohy je zde dvojnásobné množství prostoru. Běžný člověk to možná nechápe, ale možnost pohnout nohou je při několikahodinovém letu něco nevyslovitelně krásného. Co na tom, že na zemi u nouzového východu nesmí ležet žádná zavazadla, že to tam občas víc fouká a někdy se ozývají nepěkné zvuky zapříčiněné špatným těsněním nouzových dveří. Hlavní je, že mám místo pro nohy!

Držte mi palce prosím

Proč to vlastně píšu? Ještě čtyři a půl hodiny totiž budu v napětí. Jsem právě na vídeňském letišti, o půl dvanácté v noci odlétám a žádný z nouzových východů už nebyl volný. Mám se ale prý přihlásit „na gejtu“, že bych mohl být s někým vyměněn. Věřím, že se to podaří, má výška je dostatečně výmluvná a do té doby se mi snad ještě podaří nacvičit ten správně smutný a zároveň vyděšený obličej. Musí se to podařit, jinak deset hodin v letadle bude nejspíš jedním z nejhorších zážitků letošního roku.

A vůbec, vídeňské letiště...

Letiště ve Vídni-Schwechatu je mé oblíbené. Z Brna to sem mám blíž než do Prahy, létají odsud i na místa, kde Ruzyně nemá přímé spojení. Vídeňské letiště je navíc pokryté bezdrátovou sítí, která je zdarma. To už není tak obvyklé. Nějakou Wi-Fi síť sice najdeme všude, ale většinou je za připojení nutné zaplatit.

Navíc mě jako elektronicky založeného člověka potěšilo, že Austria Airlines a spřátelené letecké společnosti už takřka kompletně přešly na automatické elektronické odbavení. Celá odletová hala je poseta automaty. Stačí přijít, nechat oskenovat letenku a pas, případně vložit číslo elektronické letenky. Dál už to jde samo: můžete si nechat přičíst míle do věrnostního programu, dá se dokonce i vybrat místo v letadle. Máte-li zavazadla, položíte je na pás a samy bez lidského zásahu odjedou na pásu pryč.

Navíc je zde ještě jedna výhoda. Zavazadla jsem mohl odbavit hned po příjezdu. Nemusel jsem čekat několik hodin, až se otevře check-in přepážka. Zůstal mi už jen batůžek, takže jsem si mohl odskočit ulovit jednu geocache na blízkém parkovišti.

Automatické odbavení je zřejmě novinka. Loni tady bylo podobných automatů jen pár, navíc u každé skupiny navíc ještě stojí obsluha, která radí zmateným cestujícím. Je to ale správná cesta: pohodlná a rychlá.

A držte mi prosím palce... 


Blog redaktorů | proč blogujeme | sledovat blog prostřednictvím RSS

Tento článek spadá pod blog redaktorů a není součástí běžného vydání webu Živě.cz. Může obsahovat osobní názory autora, nepodložené informace nebo zprávy zcela mimo obor webu Živě.cz. Blog redaktorů vám umožní poznat lidi, kteří tvoří vaše oblíbené časopisy.

5 komentářů

Nejnovější komentáře

  • Zemla 21. 2. 2008 22:38:36
    Tak řekám jak to dopadlo, a pořád nic :(
  • Jura 18. 2. 2008 11:54:29
    Podobně jsem žadonil u BA vysvětlili mi, že přední místa s volným...
  • abakus 7. 2. 2008 22:13:39
    Pořádně si to oba užijte, my tady zatím na vás budem v dobrém vzpomínat...
reklama
reklama