Ubuntu 11.10: Trošku učesanější, ale stále plné nástrah

Už je to nějaký pátek, co Canonical vydal další verzi své linuxové distribuce Ubuntu. Jedná se o verzi 11.10 a tentokrát má skutečně ošklivé kódové označení „Oneiric Ocelot“. Snad se to ani nebudu pokoušet překládat, natož vyslovovat a vypůjčím si raději interpretaci Adama Štraucha z Rootu, který podzimní jedenáctku pojmenoval prostě snová kočka.

Stále použitelnější Unity

Co tato zasněná šelma přináší nového? Staronové prostředí Unity prošlo drobnými kosmetickými úpravami, je uživatelsky stravitelnější a celý desktop působí skutečně trošku uhlazenějším dojmem než na jaře.

Unity je doplněk akcelerovaného okenního kompozitoru Compiz a majitelé slabších karet se v nové verzi konečně dočkali Unity 2D, tedy verze neakcelerované, která pojede s jakýmkoliv grafickým čipem. A nakonec, pokud se vám nebude Unity líbit, je zde ještě Gnome 3 a plejáda dalších grafických desktopů. Pěkně to ve svém zápisku na Google+ shrnul František Fuka a odešel do klidných vod odtučněného desktopu XFCE.

Podzimní Ubuntu staví na linuxovém jádře verze 3.0.0.10 a grafickém desktopu Gnome 3.2.

Unity se koncepčně podobá Windows 8. Nebo abych byl spravedlivý, je tomu přesně naopak. Namísto nabídky Start hledejte fulltextový vyhledávač se základní nabídkou, která se otevře v průhledném dialogu.

Když jsem si snovou kočku nainstaloval konečně i já na svůj notebook (běžná aktualizace z předchozí verze), docela mě bavila. Vše fungovalo a už jsem si říkal, že tentokrát bude článek skutečně stručný a nudný. Když totiž vše funguje, s trochou nadsázky není přeci o čem psát. Líbilo se mi, že několika kliky propojím přímo z hlavní lišty Ubuntu se svým účtem na Googlu a následně se začne správně synchronizovat pošta, kalendář a kontakty. Avatar se sice už z účtu Googlu pro ten lokální nestáhnul, to je ale pouze kosmetický detail.

Základní aplikace jsou v mnoha případech příjemně odtučněné, což se týká i souborového správce, který přišel o zbytečně tlustou övládací lištu.

 
Synchronizace s Googlem se mi líbí – jeden e-mail, jedno heslo a vše potřebné se v systému nastaví. Jen mi není jasné, proč má ten dialog dvojnásobnou šířku, než je potřeba.

Na notebooku skutečně vše fungovalo a světe div se, i na to Unity jsem si nakonec zvykl, protože je poměrně blbuvzdorné, po uživateli toho moc nechce a v tom spočívá jeho efektivita. To se mi líbí – doby, kdy jsem se rýpal v počítači a měl nutkání vše upravovat, jsou totiž už dávno pryč. Teď na to mám Android v kapse a od notebooku požaduji stejně bezproblémový a jednoduchý chod jako od kalkulačky. Nezajímá mě ani tak systém jako takový jako spíše programy, které nad ním spouštím. Podle toho si ho vybírám.

Stále ty stejné problémy

Růžová knihovna skončila v okamžiku, když nastaly první typické linuxové problémy. Pak se z Unity stane velmi, velmi reakčně–pomalé prostředí. Výchozí dialog s nastavením podobný Ovládacím panelům z Windows je žalostně stručný a chybí v něm hromada pokročilých nástrojů. Pokud pak neznáte název kýženého konfiguračního programu, případně jeho přesný příkaz pro terminál, budete mít problém.

 V případě nenadálých komplikací se v plné síle projeví všechny neduhy linuxových distribucí, se kterými se prostě na Windows nesetkávám. Jelikož doma i v práci pracuji pouze s notebookem, neustále k němu připojuji nejrůznější monitory a beru za naprostou samozřejmost, že se po připojení plocha rozšíří na oba displeje a hlavní plocha s panelem a ikonami se přesune na ten větší displej – tedy na připojený monitor. Windows toto vše dělá zcela automaticky, maximálně s jednoduchou prvotní konfigurací, která se skládá maximálně z pěti kliků myšákem. Na zdánlivě blbuvzdorném Ubuntu to ale nakonec dopadlo trošku jinak.

Můj Acer TimelineX 3820TG disponuje vedle základní grafiky od Intelu ještě dedikovaným Radeonem, za stejnou samozřejmost tedy beru i to, že se po odpojení napájecího kabelu přepne systém z výkonnější karty na integrovaný čip a uživatel si všimne maximálně nějakého toho probliknutí.

Snaha o nastavení externího monitoru skrze vestavěný konfigurátor se nezdařila. Že je chybový dialog vyšší než rozměr celého desktopu, protože autor zapomněl na posuvník, je už pouze malý kosmetický detail.

Ubuntu sice má své hezké Unity s hromadou efektů, na nějaké přepínání dedikované grafiky ale rovnou zapomeňte. Abych vůbec nastartoval systém, musel jsem notebook v Biosu přinutit používat ve všech případech pouze dedikovanou grafiku, což se pochopitelně fatálně podepíše na spotřebě energie v baterii. Aby toho ale nebylo málo, nastavení grafického výstupu pomocí vestavěných nástrojů v Gnome/Unity není zcela ideálně propojené s nastavením proprietárních ovladačů od AMD. Konfigurace monitoru ve výchozím nástroji jako na obrázku výše tedy bude neustále padat a vyhazovat chybová hlášení a já budu muset spravovat nastavení grafiky včetně připojení externího monitoru v tradičním proprietárním nástroji AMD Catalyst Control Center.

Nicméně abych nezabředl do jednoho jediného problému. Když jsem konečně provedl všechna potřebná nastavení, nastavil rozšíření pracovní plochy po vzoru Windows na druhý displej a vše uložil, ovládací centrum Catalyst mi oznámilo, že je třeba restartovat počítač. Jen pro jistotu zopakuji, že se skutečně píše rok 2011.

Po restartu se sice externí monitor probudil, zobrazila se startovací animace, později se však displej odmlčel a odpojil. Na jednom monitoru to bude fungovat, na druhém zase ne. Ruská ruleta.

V nástroji pro konfiguraci proprietárního ovladače už vše nastavit šlo, nicméně potřeba restartu po nastavení externího monitoru do 21. století skutečně nepatří. Opravdu mám po připojení nového monitoru pokaždé restartovat notebook?

Filozofie „dmcccle“

Odstavec výše je pouze ilustrací možných komplikací a chtěl jsem tím hlavně vyjádřit tu skutečnost, že na problémy můžete u linuxových distribucí stále narazit docela snadno. Vůbec nemusíte být nějaký zlotřilý geek, který v systému zkouší to, co nemá.

V tomto případě vím, kde byl problém, je to totiž v mém případě určitý evergreen, se kterým se setkávám skoro pokaždé. A je to také důvod, proč si stále nemyslím, že je Ubuntu vždy a za všech okolností vhodné i pro ty, kteří přechází z Windows. Ty totiž nenapadne, že systémové nastavení grafiky vlastně vůbec nefunguje a musí v případě grafických karet značky AMD použít Catalyst. Na to, kolik z nich bude tušit, že se musí Catalyst nahodit příkazem sudo amdcccle, se raději ptát nebudu. Catalyst lze spustit i z Unity pomocí fulltextového vyhledávače, nicméně v takovém případě zase musí každý vědět, že má hledat slovo Catalyst.

Další novinky

Unity 11.10 přišlo o neschopnou střižnu PiTiVi, což je jedině dobře, i když Canonical nedodal odpovídající náhradu. Zde mnozí jistě netrpělivě čekají na Lightworks, nicméně ten bude pro mnohé zase příliš komplikovaný. Ubuntu jednoduše postrádá program srovnatelný s Movie Makerem ze světa Windows a iMovie ze světa Mac OS X. Nastává tak tedy trošku paradoxní situace, kdy absenci tohoto typu videostřižny zastoupí třeba webová střižna, která je součástí YouTube nebo třeba sharewarové WeVideo napsané pro Flash Player. Samozřejmě můžete kontrovat střižnou ze světa KDE – Kdenlive, nicméně v případě čistého Ubuntu bych se rád držel nástrojů dodaných v základní výbavě a pro prostředí Gnome/GTK.

Jako výchozí pošťák poslouží Thunderbird, toho jsem si ale prakticky nevšiml, díky pouhé aktualizaci totiž mé Ubuntu používá i nadále předchozí groupwarový klient Evolution. K dokonalosti má daleko, poštu z firemního serveru Exchange ale stahovat umí.

Příjemnou aktualizací prošel nakonec také sociální klient Gwibber, který získal hezčí design, ubylo několik chyb a podle některých je i rychlejší.

Ani rychlejší, ani přelomová, ale uklizená zasněná kočka

Snová kočka není ani rychlejší, ani přelomová. Rozhodně je ale učesanější než její jarní předchůdce a na Unity jsem si na 13“ notebooku bez problému zvyknul. Lépe je na tom také provázání se synchronizačním diskem Ubuntu One, který je mi stále sympatičtější, ale jak už tomu v životě bývá, Dropbox tu byl dříve a jsem na něj navázaný natolik, že migrace k jinému řešení by byla bolestivější než případné výhody plynoucí z lepší integrace Ubuntu One do prostředí Unity.

V každém případě připomenu, že Ubuntu One nabízí bezplatných 5 GB místa a po ruce je klient pro Android, Ubuntu a nově také Windows. Na účet Ubuntu One je napojený i hudební obchod (představený v Ubuntu 10.04), zde ale žádné novinky nečekejte.

Tímto to všechno vlastně začalo – aktualizací. Instalace trvala asi hodinu a vše fungovalo po přechodu na vyšší verzi bez potíží.

Snová kočka funguje na notebooku, funguje na desktopu, jakmile ale počítač používáte extenzivnějším způsobem, jakmile na něm chcete provozovat integrovanou a dedikovanou grafiku, multidoteky, přihlašování přes čtečku otisků prstů, jakmile připojujete různé monitory a od systému chcete automatické rozpoznání a přepnutí – tedy pokud chcete od systému reálný plug&play bez všudypřítomné konfigurace, očekávejte možné problémy, výzvy a nějakou tu práci po večerech včetně pročítání webových fór – třeba toho českého na adrese forum.ubuntu.cz.

Lehce přebarvené a upravené Centrum softwaru Ubuntu – aneb linuxový „App Store“

Canonical spravuje jednu z nejpopulárnějších a nejmasovějších distribucí. Možná by nebylo od věci projednou zapomenout na neustálé vylepšování barviček a grafických desktopů a konečně něco udělat s nitrem samotného systému, jeho součástmi a jeho fungováním na moderním počítači – na notebooku.