Špatně. U netrestního sporu obě strany předloží své argumenty a soudce posoudí, kdo má pravdu. Pokud tě tedy soused žaluje, musí prokázat, že má pravdu, stejně jako ty musíš předložit své argumenty. Pokud ale ten soused soud nepřesvědčí, stačí ti tvrzení, že jsi to neudělal. Ta situace ale nenastene, protože kdyby neměl nic v ruce, nebude podávat žalobu (to mu každý právník, v USA odměňovaný především podle výsledku případu, předem rozmluví, protože by za to nic nedostal, pokud mu ten soused nezaplatí dopředu, to pak vezme).
Pokud žalující strana soud přesvědčí, že má pravdu, pak soud rozhodne o tom, zda žalující strana dostane to, co chtěla, nebo méně. Pokud žalobu zamítne, obvykle reaguje žalovaná strana protižalobou. To vede k tomu, že se žaluje jen tehdy, když někdo má fakt něco v ruce. Pokud jsou argumenty slabé, tzn. dá se čekat, že to soud zamítne, je pořád ještě možné se dohodnout na mimosoudním vyrovnání (to ale mají obvykle máslo na hlavě obě strany). Dohodu taky navrhuje žalovaná strana, pokud ví, že u soudu by zaplatila více.
U trestního řízení je to víceméně podobné. Pokud jde o presumpci viny u sexuálního obtěžování, platí to ze zákona v definovaných případech (zaměstnavatel vs zaměstnanec apod.). Současně ale platí, že pokud je obvinění smyšlené (pozor, to neznamená to, že to pouze soud zamítnul pro nedostatek důkazů, ale že se prokáže úmysl poškodit), tak si to ta dotyčná pořádně odskáče a bude platit.
Celý systém vede k tomu, že je a) velmi snadné se soudit b) vyplatí se to jen tehdy, kdy máte opravdu alespoň nějaké argumenty c) pokud nemáte nic v ruce, tak k soudu raději nejděte, žaloby pro žalobu jsou výjimečné, protože se žalujícímu nevyplatí
No a k tomu článku - jde o záznam z blogu, dokud se to opravdu nedostane před soud, nebo dokud nebude zveřejněná alespoň ta žaloba, tak nemá smysl o tom diskutovat 
