Univerzální mix herní konzole a osobního počítače pro práci, který budou nabízet všichni výrobci počítačů. To byla vize MSX. Ukázala se jako slepá větev, ale pár počítačů za sebou zanechala.
Ačkoliv je platforma MSX již desítky let poněkud pozapomenutou minulostí, motto Evropské unie se na ni docela dobře hodí. Byl to první pokus o vytvoření platformy podle jednotné specifikace, přičemž hardware by byl vyráběn různými výrobci. Tento pokus byl víceméně neúspěšný.
Dnes nám to přijde celkem samozřejmé. Vždyť se to přímo nabízí. Pro uživatele i výrobce softwaru a hardwaru představuje takové řešení jen samé výhody. Proč by měly existovat desítky různých navzájem nekompatibilních platforem? Není lepší, aby tu byla jenom jedna, pro kterou programátoři naprogramují svá díla, výrobci hardwaru vytvoří celé počítače či pouze rozšíření, zkrátka pouze jediné řešení pro všechny?
Takto uvažujeme dnes (a pomíjíme i nevýhody, kterou taková unifikace přináší). V osmdesátých létech svět mikropočítačů vypadal zcela jinak a ani ti největší vizionáři nepředpokládali, že by ty desítky ba stovky platforem měly jednou zaniknout ve prospěch vcelku nezajímavé šedivé bedny od IBM. Naopak, dokazovalo se, že variabilita je vlastně předností, protože zákazník si může vybrat stroj přesně dle svých potřeb.
Pokud chce hrát, zvolí buď herní konzoli či počítač s dobrou grafikou a zvukem s možností připojení joysticků. Něco takového zase bylo zcela zbytečné pro zpracování textu v kancelářích. Každé použití zkrátka žádá své. Představa, že by mohla existovat jedna krabice, zvládající s maximální dokonalostí jakoukoliv představitelnou činnost na počítači, ta představa se tehdy zdála přímo směšná.
Kazuhiko Nishi a Bill Gates na konci sedmdesátých let
V Microsoftu ale měli jiné myšlenky. Přece jen, měli svou dobrou zkušenost ze spolupráce s IBM a viděli, že tento stroj se velmi dobře uchytil v kancelářích. Nebylo by možné něco podobného zopakovat v domácnostech? A nemohl by místo IBM tuto laťku zvednout mnohem pružnější a dynamičtější Microsoft?
Takto uvažoval Kazuhiko “Kaye” Nishi, šéf ASCII Corporation, která měla exklusivní práva na distribuci produktů Microsoftu v Japonsku. Nishi znal velice dobře japonský trh a chápal, že nějaká jednotná a přitom levná a dostupná platforma tam schází. Také si velmi bystře povšiml, že mnohé japonské firmy zaspaly dobu a neměly k dispozici žádnou vlastní počítačovou platformu. Vytvářet na zelené louce v obrovské konkurenci něco zcela nového, to už počátkem osmdesátých let bylo velmi diskutabilní.
Microsoft ještě v této době nebyl zdaleka tak mohutnou firmou se snahou po monopolizaci, jak jej známe z pozdějších časů. Šlo i dynamickou (fakt!) společnost, která oproti gigantům jako IBM vykazovala nesrovnatelně rychlejší a efektivnější vývoj. Samozřejmě, daní za tuto rychlost a flexibilitu byla častá nedodělanost či nespolehlivost výsledných produktů, ale to se zkrátka bralo jako akceptovatelné riziko. Jen být pokud možno první! Ano, některé firmy se sice produktů od Microsoftu v rozumné době nedočkaly (například Atari či Amstrad si nakonec museli zajisti Basic odjinud), ovšem přeci jen měl Microsoft v této době daleko lepší pověst, než později.
