Jak dnes působí počítač, který byl před 25 lety výjimečným strojem věhlasného jména? Můžete to zkusit, Apple Macintosh se dá koupit. Na jeden takový kousek z bazaru se podíváme.
Pokud budeme mít štěstí a podaří se nám pořídit se nějaký ten pětadvacetiletý Macintosh v původním obalu, můžeme srovnat dobu tehdy a dnes takřka „od Adama“. Já v tomto směru uspěl a doma se na mne usmívá Macintosh Classic s veškerým původním vybavením, včetně obalu a manuálu. Ačkoliv se samozřejmě ta léta na obalové technice podepsala, lze si i dnes lehce představit to nadšení tehdejších uživatelů, když se stali majitelé bedny s legendou.
Originální krabice pro Apple Macintosh Classic
Stejně jako dnes je totiž rozbalování výrobku jablečné firmy zážitkem. Dnešní iPhone či Macbook jsou zabaleny značně nekonvenčně, ačkoliv je pravda, že konkurence už docela srovnala krok, takže už výtvory Cupertina tolik nevynikají. Před pětadvaceti lety to ale ještě neplatilo. Už tehdy si Apple uvědomil, že i počítač je třeba zabalit tak, aby jen z pouhého rozbalování měl nový majitel dobrý dojem. Proto bylo tomuto cíli leccos uzpůsobeno.
Vrchní plato s příslušenstvím
Samotná krabice zvenčí nijak nepřekvapí, snad jedině svou strohostí. Ovšem jakmile ji otevřeme, vidíme, že nad vnitřním uspořádáním někdo přemýšlel. Nejprve nás uvítá polystyrenové plato, v němž je umístěna klávesnice, myš, manuál a diskety. Až po sejmutí tohoto krytu máme možnost spatřit vlastní počítač – a ihned mu vidíme do „tváře“. Macintosh totiž v krabici leží obrazovkou vzhůru.
Pohled počítači „do tváře“ při vybalování
Zapojení počítače zvládne i nepříliš bystré dítě ze zvláštní školy, které se nějakým nedopatřením dostalo k alkoholu. Stačí zastrčit tradiční tříkolíkový kabel do zásuvky a připojit klávesnici pomocí kabelu ADB, přičemž myš je zapojena svým konektorem přímo do klávesnice. Na rozdíl od jiných platforem nás tedy na Macintoshi nečeká boj se záplavou různých drátů. Vše lze zapojit jen do té správné zástrčky, splést se nelze. Dnes nás něco takového až zas tak moc nepřekvapí, ovšem před tou dávnou dobou to vůbec nebylo obvyklé.
První spuštění Macintoshe - „malost“ obrazovky je evidentní
Když si před starý kompaktní Mac sedneme a zapojíme jej, první, co nás napadne, je „Proboha! Ta obrazovka je tak malá!“ Ano, přátelé, je to tak. Macintosh Classic je stejně jako jeho předchůdce vybaven monitorem s 9‘‘ obrazovkou, což je úhlopříčka menší, než mají dnes mnohé tablety. A aby to nebylo málo, obraz celý monitor nevyplňuje, což by vzhledem k jeho zakulacení nebylo ani ergonomické, takže nahoře i dole jsou černé pruhy, které i tak malou plochu ještě zmenšují. Je třeba si v tomto kontextu uvědomit, že tehdejší monitory třeba pro Amigu či Atari ST byly obvykle větší, minimum bylo 12‘‘. Bavíme se samozřejmě o roce 1990, tedy roce, kdy se Macintosh Classic zrodil, ovšem stejnou obrazovku měli i jeho předchůdci a mnozí následovníci.
Pohled na obrazovku počítače - vše je striktně černobílé
Kompaktní Macintoshe této doby se mohly pyšnit rozlišením 512×342 bodů. Je třeba zdůraznit, že v onom roce 1990, kdy Macintosh Classic vyšel, by se hodilo dát to slůvko „pyšnit“ do uvozovek. Jakkoliv se zmiňované rozlišení dalo považovat za velmi slušné v roce 1984, tedy při představení platformy, v roce 1990 už existovalo nemálo počítačů s mnohem lepšími grafickými schopnostmi. Macintoshi to nandalo třeba Atari ST se svými 640×400 body, na tehdejších strojích PC už začínala být běžná VGA karta minimálně o rozlišení 640×480 bodů, případně s luxusním rozlišením 800×600 bodů, na které tyto kompaktní veteráni neměly ani náhodou.
Srovnání s Powerbookem 520c (zde je ovšem Systém 7.5 místo předchozího 7.0), který má jemnější displej rozeznávající 256 barev
Výhodou Macintoshe ve stovnání s konkurencí ale paradoxně byl ten fakt, že na relativně malé obrazovce nabídl vcelku jemné rozlišení, takže grafika jeho operačního systému vypadá opravdu příjemně prokresleně, žádné zubaté linie, což se tehdy obvykle akceptovalo. Samozřejmě, pomáhala tomu i jistá drobnost – Macintosh Classic a všechny kompaktní Macy před ním byl černobílý monochromatický. A když se řekne černobílý, nesmí si starší ročníky představit černobílou televizi – ta totiž rozeznává stupně šedi, zatímco Mac je černobílý v tom pravém slova smyslu a body na jeho obrazovce buď svítí, nebo ne. To samé platí i o dobových Powerboocích, protože až s Powerbookem 165 se naučily rozeznávat hned 16 stupňů šedi.