Mohu si z Rapidsharu nebo P2P sítě legálně stáhnout muziku nebo film? Je to legální a co ve skutečnosti praví autorský zákon? Na to se pokusíme odpovědět v článku na pokračování.
Článek vznikl ve spolupráci s časopisem Computer. Jeho autory jsou náš redakční kolega David Sláma a Martin M. Boček. Na Davida se můžete těšit i v nedělním pořadu Týden Živě, kde ho vyzpovídáme ještě podrobněji.
Český autorský zákon není zrovna dvakrát vydařený, není tedy divu, že v jeho souvislosti dochází k šíření často neuvěřitelných nesmyslů. Nebo to nesmysly nejsou? Pojďte se podívat, co vlastně s autorským zákonem chráněnými věcmi smíte, co nesmíte a co vám kdo může.
Hudba, film, software. Digitální obsah, kterého je plný internet – stačí jen natáhnout ruku a máte všechno, po čem vaše srdce (a váš harddisk) touží. Má to ale háček – a ne jeden. Někdo vám řekne, že stáhnutím filmu se z vás stává zločinec a vyvrhel, který sprostě krade. Jiný vám strčí přepálený Photoshop s tvrzením, že máte přeci právo na záložní kopii, takže je vše v pořádku. Další si v internetové diskuzi zanadává na OSA (Ochranný svaz autorský), jak ho sprostě okrádá na poplatcích z datových médií a podobných. Co na tom, že pravdu nemá ani jeden.
Ale jak to tedy je? Rozhodli jsme se shromáždit několik nejčastějších otázek, které se v souvislosti s autorským právem objevují a současně se v jejich souvislosti objevuje značné množství fám, nepravd, mýtů, lží a dezinformací. Není divu. O interpretaci nejednoho ustanovení autorského zákona se pře odborná veřejnost doteď a judikatura (rozhodnutí soudu) na spoustu otázek neexistuje. Nakonec, u právníků člověk nikdy neví: i kdyby se například Nejvyšší soud v určité otázce nějak vyjádřil, jeho právní názor není zdaleka tak zavazující, jako třeba názory vyšších soudů v anglofonních zemích.
Ale nezoufejte; po přečtení našeho přehledu se v bludišti autorského práva budete moci mnohem lépe zorientovat. Dozvíte se, co všechno vám zákon umožňuje, a co už nikoli. Budete vědět, co si k vám mohou dovolit držitelé práv a co už je jen jejich zvůle.
Pro Živě.cz jsme vybrali několik typických otázek a situací, se kterými jste se již určitě setkali. Dnes se ponoříme do paragrafů, které nám vysvětlí, jak je to s tou tajemnou licenční smlouvou EULA, která nechybí u žádné instalace programu, v příštích dílech si pak odpovíme na populární otázky spojené se stahováním muziky nebo videa z webových úložišť jako Ulož.to a Rapidshare a samozřejmě i z kontroverzních P2P sítí včetně nechvalně známého BitTorrentu.
Co je vlastně EULA?
EULA, neboli End User License Agreement (licenční smlouva s koncovým uživatelem), je licenční smlouvou ve smyslu ustanovení § 46 a násl. AZ. Takovou smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném. Podstatné je také ustanovení § 46 odst. 6 AZ:
S přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn.
Jinými slovy, kliknutí na „Souhlasím“ či něco podobného v okně s EULA k platnému přijetí ujednání stačí. Zapomenout nesmíte ani na to, že podle zákona licenční smlouva sice může povolit něco, co zákon výslovně nepovolí, ale současně nesmí zakázat něco, co zákon dovoluje, stejně jako např. nemůže některou ze stran smlouvy zprostit odpovědnosti za škodu.
Typická EULA v anglickém znění: instalace programů Visual Studio a PartitionMagic
Nakonec to nejpodstatnější: pokud se licenčními smlouvami prokousáte, zpravidla objevíte ujednání, díky nimž bude v českém právním prostředí celá pracně připravovaná EULA neplatná. Výběr těch nejčastějších naleznete v rámečku.
Nejčastější hlouposti licenčních smluv u softwaru1. Nesmíte hru prodat ani půjčit. Nesmysl. Jakmile si hru jednou legálně koupíte, zákon jasně říká, že autor ztrácí jakékoli právo ovlivňovat její (legální) rozšiřování. 2. Tvůrci nenesou žádnou odpovědnost za škody způsobené hrou na počítači, softwaru, datech či hardwaru. Nesmysl. Zákon jasně vymezuje odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku a současně stanovuje, že této odpovědnosti se nelze zprostit. Jakékoli jednostranné prohlášení, dohoda či smlouva je tedy odpovědnosti nezbavuje. 3. Nesmí se zkoumat zdrojový kód, myšlenky a principy, na nichž je program založen. Nesmysl. Autorský zákon říká (a to doslova) přesný opak – takže každý oprávněný uživatel může zkoumat, co chce. 4. Na funkčnost CD/DVD jakožto fyzického nosiče dat není záruka. Nesmysl. Zákon jasně stanoví, že je dvouletá záruka na všechny vady, které by se na výrobku projevily. 5. Uživatel nesmí z žádných důvodů žalovat vývojáře, vydavatele ani distributora. Nesmysl. Zákon jasně stanoví, že jakákoli ujednání, v nichž se spotřebitel (tedy kupující) vzdává svých zákonných práv, jsou neplatná. |
Co když je EULA v cizím jazyce?
Občanský zákoník formulací § 37 odst. 1 vyžaduje srozumitelnost právního úkonu pod sankcí neplatnosti: Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Pokud tedy vaše znalost cizího jazyka, v němž je EULA napsaná, nestačí pro to, abyste jí porozuměli, je tato neplatná. Vše se pak řídí českými zákony, v tomto případě zejména autorským zákonem.
Koupil a nainstaloval jsem program, teď ještě vyrobím záložní kopii
Vlastně ani ne, existují totiž určité výjimky ze striktního omezení užití počítačového programu. Najdete je v § 66 AZ a jsou to zejména následující:
(1) Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže
a) rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu nebo opravuje-li chyby počítačového programu,
(…)
c) zhotoví si záložní rozmnoženinu počítačového programu, je-li nezbytná pro jeho užívání,
(…)
První háček je hned na začátku ve formulaci „oprávněný uživatel“, tedy (…) oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině počítačového programu, a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího dalšího převodu, dále oprávněný nabyvatel licence nebo jiná osoba oprávněná užívat rozmnoženinu počítačového programu (§ 66, odst. 6 AZ). Jinými slovy, na radovánky se softwarem musíte být vlastníkem licence, musíte si tedy koupit originální kopii programu. Ani tak ale nemáte vyhráno, o rozruch se postará ustanovení § 66, odst. 2:
Za rozmnožování počítačového programu podle tohoto zákona se považuje i zhotovení rozmnoženiny, je-li nezbytná k zavedení a uložení počítačového programu do paměti počítače, jakož i pro jeho zobrazení, provoz a přenos.
Připomíná vám to něco? Mohlo by – přestože ve výkladu tohoto ustanovení nejsou právníci zcela zajedno, zůstaneme u toho, že se tímto ustanovením rozumí instalace softwaru do počítače. Na záložní kopie tedy můžete v podstatě zapomenout, a to i díky další překážce v podobě nejrůznějších ochran proti kopírování.
Můžu žalovat distributory softwaru, protože mi ochranami znemožňují vytvořit si záložní kopii?
Jistěže můžete, máte na to právo, které vám nikdo nesmí upřít (jak se občas v EULA stane). Ale ve sporu nebudete úspěšní. Přestože to na první pohled nedává smysl, vytvoření záložní kopie vám nikdo nemusí umožnit – je totiž potřeba důsledně rozlišit, kde vám zákon skutečně přiznává nějaké právo a kde vám jen umožňuje nějaké chování, kterým zákon neporušíte.
Mám na to přeci právo!Zejména v souvislosti s vytvářením záložních kopií softwaru dochází k zásadnímu omylu. Často se objevuje slovní spojení „právo na záložní kopii“, tato formulace je však zcela chybná. Zákon jasně hovoří o tom, že se nejedná o porušení zákona – a to jak u záložní kopie (software, § 66 odst. 1: Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu…), tak u kopie pro vlastní potřebu (hudba, filmy, knihy atd., §30 odst. 2: Do práva autorského nezasahuje ten, kdo…). Zdravý selský rozum sice říká, že když tím neporušuji zákon, tak na to mám právo – ale to říká opravdu jen ten zdravý selský rozum. A právní logika se ubírá trošku jinými cestami. Pro právníka je totiž mezi „neporušením zákona“ a „právem na něco“ podstatný rozdíl. Zjednodušeně na příkladu: Zákon vám nedává výslovné právo kouřit; proto vám to mohou u McDonald‘s či v KFC zakázat, stejně jako v MHD. Ale kouřením jako takovým zákon neporušujete. Čili na kouření nemáte ze zákona právo, ale ani tím zákon neporušujete. A stejně tak je tomu i s licenčním ujednáním a záložními kopiemi. Takže zakázat vám to přepalování mohou, stejně jako vám v něm pomocí různých protipirátských ochran bránit. |
Kamarád mi půjčil hru, kterou si koupil. Zavřou nás oba?
Půjčování definuje AZ v § 16 jako zpřístupňování díla ve hmotné podobě zařízením přístupným veřejnosti nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že jeden kamarád asi nenaplní význam slova „veřejnost“, a stejně tak vaše doupě se sbírkou her asi nebude příliš veřejně přístupné, nemáte se čeho bát.
Matoucí může být, jestliže vám poskytovatel licence půjčování v licenční smlouvě zakáže (nebo jednodušeji, když vám jej výslovně nepovolí), což mu umožňuje ustanovení § 46 AZ, kde se v odstavci 1 říká:
Licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném…
Nicméně právě jsme si vysvětlili, že půjčení kamarádovi není půjčením ve smyslu autorského zákona, licenční ujednání vás v tomto ohledu proto může nechat chladnými.
A to je pro dnešek všechno. Na další várku otázek a odpovědí se můžete těšit zase příští týden, pokud byste ale byli nedočkaví, kompletní seriál najdete v novém čísle časopisu Computer 6/09.
